Článek
Olomoucké biskupství v 16. století
Olomoucké biskupství patřilo v českých zemích k těm nejbohatším. Pozice místního biskupa byla proto velmi prestižní a samozřejmě se pojila s nezanedbatelnými materiálními výhodami. O tuto pozici byl proto velký zájem, ačkoliv musel každý biskup počítat s tím, že práce bude mít až nad hlavu. Katolická církev zkrátka stále neměla dobrou pozici. To se projevovalo nejen prostřednictvím sporů například s městem Olomouc, ale i v upadající morálce samotných duchovních. V roce 1525 dokonce z pozice olomouckého biskupa odstoupil Martin Goschl, který přijal ideje reformace, a oženil se s bývalou jeptiškou.
Ani v 60. letech 16. století nebyla na Olomoucku situace o mnoho lepší. Mělo být ale ještě hůř. Funkci biskupa olomouckého zastával od roku 1565 Vilém Prusinovský z Prusinovic a Vickova. K ruce měl samozřejmě celou olomouckou kapitulu, tedy sbor kněží, kteří mu poskytovali podporu. Jedním z nich byl jistý Jan Philopon Dambrovský narozený v roce 1540 v polském Strykowě.
Vilém Prusinovský však v červnu roku 1572 náhle zemřel ve věku 38 let. Před smrtí trpěl strašlivými bolestmi žaludku. Šestnácté století samozřejmě nebylo žádnou procházkou růžovým sadem a smrt byla stále ještě poměrně všudypřítomná. Zatím proto nebyla vražda na stole. Na místo biskupa usedl Jan Grodecký z Brodu. Ve funkci však nebyl ani dva roky a v lednu 1574 také zemřel, i on potom prožíval před smrtí mučivé bolesti břicha.
Místo biskupa tak bylo znovu volné a usedl na něj Tomáš Albín z Helfenburka, syn vysoce postaveného Rožmberka. V květnu roku 1575 byl v úřadu necelý měsíc a co čert nechtěl, opět se dostavily křeče a bolesti. Olomoucké biskupství bylo znovu bez biskupa. Třetí úmrtí olomouckého biskupa v poměrně krátké době, a navíc se shodnými příznaky, již bylo hodně podezřelé. V Olomouci i v Praze se začalo opatrně mluvit o tom, že nešlo o přirozená úmrtí.
Biskupství ale biskupa potřebovalo a stal se jím Jan Mezoun z Telče. Také on v úřadu nepobyl dlouho. Rok a půl poté co byl jmenován, opět skonal se stejnými příznaky jako jeho tři předchůdci. Ve stejný den navíc spolu s ním zemřel Václav Bruntálský z Vrbna, který byl jeho nejpravděpodobnějším nástupcem. Další obětí byl ještě kněz, který s Mezounem také spolupracoval.
V tuto chvíli už to bylo celkem jasné: na olomouckém biskupství je travič, který likviduje jednoho biskupa za druhým. Toto vědomí mimo jiné způsobilo, že se o úřad přestal ucházet například Ondřej Rakouský z habsburského rodu. Nový biskup nicméně zvolen byl a stal se jím Stanislav Pavlovský. Ten již dobře věděl, do čeho jde a začal rychle konat. Celou řadu členů kapituly rozeslal na různá místa Čech, Moravy i okolní Evropy. Zmíněný Philopon Dambrovský dostal za úkol jednání v Římě. Nový biskup Pavlovský si tím vytvořil prostor, aby mohl zahájit vyšetřování. Poměrně dlouhou dobu se však nedařilo najít důkaz, který by ukazoval na jednoho konkrétního člena kapituly.
Zvrat přinesl až konec roku 1585. Přihlásil se totiž svědek, který jasně ukázal na Jana Philopona Dambrovského. Byl s ním proto zahájen církevní proces. Dambrovskému příliš nepomohl fakt, že se zprvu odmítal vrátit z Itálie. A když už k tomu byl Dambrovský donucen, tak navíc odmítl přísahat, že vraždy nespáchal. Na tomto místě je zajímavé, že Dambrovský zjevně považoval křivou přísahu před bohem za horší prohřešek než šestinásobnou vraždu. Kola církevní spravedlnosti se nicméně dala do pohybu a Dambrovskému byly zabaveny majetky, byl zbaven svých funkcí a on sám byl převezen do vězení na hrad Hukvaldy.
Na Hukvaldech minimálně zpočátku nijak zvlášť nestrádal. Když se ale ukázalo, že z vězení píše dopisy, kterými ovlivňuje svědky, režim mu byl zpřísněn. Pak již následovalo přiznání a po něm debata o tom, co s vrahem biskupů církev vlastně udělá. Výsledek byl celkem jednoznačný: Jan Philopon Dambrovský byl v polovině roku 1586 popraven.
Zbývá ještě uvést, jaký byl motiv Dambrovského k jeho činům. Podle všeho se jednalo o velmi ctižádostivého člověka s touhou po postavení i bohatství. Dambrovský si zkrátka myslel, že když bude biskupy trávit dostatečně často, jednou přijde při volbě řada na něj. To se však nestalo a on sám byl o hlavu kratší.
