Článek
Co byla bitva u Zborova?
Bitva u Zborova byla v celkovém kontextu První světové války možná jen drobnou epizodou. Pro Čechy však znamenala přelom. Bez nadsázky lze říci, že právě tam se zrodila československá (a tím pádem i ta česká) armáda.
Po únorovém puči, který v Rusku sesadil cara, nebyla situace ruských ozbrojených sil vůbec růžová. Ministr války prozatímní vlády Alexandr Fjodorovič Kerenskij proto rozhodl o provedení velké letní ofenzívy, která měla Rusku přinést úlevu na bojišti a pozdvihnout morálku vojáků, kteří ve stále revolučnější atmosféře, navíc po zmíněném odstranění cara, ztráceli vůli k boji. Tato ofenzíva je dnes známá jako „Kerenského ofenzíva“ a účastnit se jí měly hned tři ruské armády.
Mezi jednotkami určenými pro ofenzívu byla i nově vytvořená 1. československá střelecká brigáda čítající asi 3500 mužů, která tvořila základ budoucích Legií. Právě ona dostala za úkol prolomit linie rakouské armády u městečka Zborov, který bychom dnes nalezli na ukrajinském území. Ve dvoudenní bitvě (1.-2. července 1917) dosáhli vojáci, většinou bývalí zajatci, úspěchu.
V rámci celé ofenzivy šlo o méně významnou bitvu malého rozsahu, úspěch a bojové výkony brigády však zaujaly i vysoké ruské velitele a napomohly budování vlivu budoucího prezidenta Masaryka (v době bitvy byl Masaryk v Rusku).
Češi (opět) proti Čechům
Jestliže bylo v úvodu zmíněno, že mezi „slavnými českými porážkami“ je Zborov výjimkou, pak je na místě zmínit i to, co měl s některými z nich společného. Stejně jako u Lipan a do jisté míry i na Bílé hoře, i u Zborova stáli proti Čechům opět Češi. Legionáři totiž útočili na pozice, které na rakouské straně bránily také dva pluky z českých zemí. Jednalo se o 35. Plzeňský pluk a 75. Jindřichohradecký pluk. Došlo tak k dalšími bratrovražednému souboji naší historie a skutečně se na bojišti v některých případech setkali příbuzní nebo přátelé.
Kromě bratrů, kamarádů z jedné vesnice nebo otců a synů, se však u Zborova sešli lidé, kteří měli v následujících dekádách významně promluvit do historie národa, nyní již s vlastním státem, Československem.
Souboj dvou budoucích prezidentů?
O tom, že v legionářské uniformě bojoval u Zborova budoucí velitel 1. československého armádního sboru na východní frontě Druhé světové války a také prezident Československa Ludvík Svoboda, není pochyb.
Prezident Československa Ludvík Svoboda, via Wikimedia Commons, public domain CC0
Nad tím, zda se u Zborova skutečně odehrál souboj dvou budoucích prezidentů, ale visí otazník. Držitelem zborovské medaile z roku 1947 pro všechny účastníky bitvy je i Klement Gottwald, který v oblasti skutečně v rámci rakouské armády sloužil a bojoval. Existují však jisté indicie (byť jasný důkaz chybí), že v době bitvy byl po zranění v nemocnici v týlu. Tento historický oříšek tedy ještě čeká na rozlousknutí.
Účast budoucích premiérů a dalších osobností
Ludvík Svoboda a případně Klement Gottwald však nebyli jedinými budoucími vysokými politiky, kteří u Zborova bojovali. Legionářem byl také Zdeněk Fierlinger, prvorepublikový sociálnědemokratický politik a československý premiér v prvních dvou vládách po osvobození v letech 1945-1946. Následně zastával také pozice náměstka předsedy vlády, ministra průmyslu nebo předsedy Národního shromáždění.
Předsedou vlády byl také Jan Syrový, konkrétně úřednické vlády v tragickém období okolo září a října roku 1938. Jan Syrový byl nicméně především voják a zastával v období První republiky ty nejvyšší vojenské funkce. U Zborova byl zraněn hned v prvních hodinách bitvy a následkem zranění přišel o oko, což se později stalo jeho nejvýraznějším poznávacím znamením a zdrojem přezdívky „Žižka od Zborova“ nebo „Zborovský Žižka“. Další z účastníků bitvy, Otakar Husák, byl potom v letech 1920-1921 ministrem obrany.
Zrod československé armády
Z legionářů se rekrutovala naprostá většina vysokého důstojnického sboru prvorepublikové armády. A ten následně zastihla Druhá světová válka. Řada legionářů se do ní zapojila a aktivně se účastnila odboje, ať již toho domácího nebo zahraničního. Toto jsou někteří z nich:
· Josef Mašín: člen legendární odbojové skupiny „Tři králové“
· Karel Janoušek: velitel československého letectva ve Velké Británii, jediný Čech, který získal hodnost maršála
· Karel Klapálek: účastník bitev u Tobruku u na Dukle, do osvobozené Prahy vjel jako velitel československých vojsk
· Alois Laub: velitel odbojové skupiny Oliver
· Karel Kultvašr: vojenský velitel Pražského povstání
· Karel Paleček: člen londýnské zpravodajské skupiny plukovníka Moravce, architekt československých výsadkových operací
Černé ovce
Legionáři jsou dnes opět velmi oslavovanou a váženou skupinou lidí, od nichž de-facto odvozujeme svoji legitimitu a považujeme je za hrdiny, kteří vybojovali samostatné Československo. Ti, kteří navíc přidali zásluhy o osvobození země ve Druhé světové válce jsou potom považovány za ty největší syny národa. Byli však i takoví legionáři, kteří dokázali svůj odkaz v pozdějších letech pošlapat. Za takové jmenujme dva:
· Radola Gajda: kontroverzní osobnost, za První republiky byl předsedou Československé obce fašistické, po okupaci však pomáhal československým vojákům s odchodem do exilu, v roce 1945 odsouzen bez důkazů o kolaboraci
· Emanuel Moravec: za Druhé světové války přezdívaný „největší český kolaborant“, ministr školství a osvěty, tvůrce tzv. Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě
Ti další a neblahý osud mnohých
Na zborovských pláních bojovalo celkem asi 3500 československých legionářů a proti nim stáli tisíce Čechů v uniformách rakouské armády. Vyjmenovat všechny není možné, byť by si to všichni zasloužili. Jde třeba o spisovatele Rudolfa Medka nebo Karla Vašátka, otce Aloise Vašátka, velitele československého stíhacího wingu ve Velké Británii v době Druhé světové války.
Ne vždy byl ale přístup k legionářům stejný. Nacisté i komunisté se jich báli, neboť by mohli představovat sílu a inspiraci pro osvobozovací boj českého národa v boji proti obou těmto totalitám. Mizely proto pomníky a měly zmizet i vzpomínky. To se naštěstí nestalo a bitva u Zborova, stejně jako všichni legionáři, jsou dnes opět tam, kam patří: na první stránky učebnic naší novodobé historie.
