Článek
Proruský narativ na Slovensku vládne veřejnému prostoru
Tváří v tvář ruské agresi vůči Ukrajině vypadají průzkumy veřejného mínění na Slovensku jako z jiného světa. Obyvatelé žádná evropské země (včetně Maďarska) nejsou tak otevřeně proruští jako Slováci.
Již v dubnu 2022 se 44 % Slováků v průzkumu vyjádřilo tak, že za válku nemůže Vladimir Putin a průzkumy v tomto duchu pokračují až do dneška. Polovina Slováků by neměla problém s návratem země do sféry ruského vlivu. Ve veřejném prostoru je prezidentka Zuzana Čaputová běžně obviňována z toho, že je americkou agentkou. Vulgární urážky jí samotné a její rodiny jí dokonce přiměly k tomu, že se nebude ucházet o druhé funkční období.
Dokonce i rok 1968 je na Slovensku vnímán úplně jinak než v Česku a Slováci k němu zaujímají buď indiferentní nebo dokonce pozitivní postoj. To vše je samozřejmě možné z významné části připsat ruským vlivovým operacím v rámci tzv. hybridní války (na „slovenské frontě“ zjevně velmi úspěšné). Současně mají však tyto postoje i své historické pozadí.
Slovensko
Vztah Slováků k Rusku
V průběhu 19. a 20. století byl i na Slovensku populární panslavismus, který známe i z českého prostředí. Lze však říci, že na Slovensku tuto ideu nikdy realita nikdy nezničila tak přímočaře jako v Čechách, právě naopak.
Když v roce 1945 Slovensko prohrálo válku, kterou bojovalo na straně nacistického Německo, snaha československé vlády o obnovení státu v předmnichovských hranicích i snaha Sovětského svazu využít toho k uchvácení Československa pod svůj vliv vedla k tomu, že byl ze všech stran ražen narativ „Rudou armádou osvobozeného Slovenska“, nikoliv „Rudou armádou poraženého Slovenska“. Napomohlo k tomu jistě i Slovenské národní povstání, jehož zásluhy není na místě marginalizovat, to se však nezrodilo ve vzduchoprázdnu a existenci Slovenského štátu a jeho roli v německé kampani na východní frontě pominout zkrátka nelze.
Leckdo by mohl namítnout, že v roce 1946 Slováci na rozdíl od Čechů neumožnili na svém území volební vítězství Komunistické strany. Je to jistě pravda a článek nemá za cíl zamlčovat fakt, že i v Čechách v průběhu historie existovala období, po které byla naše afinita k Rusku či později Sovětskému svazu nepopiratelná. Volební neúspěch komunistů na Slovensku lze nicméně přičíst i tomu, že na rozdíl od Čechů měli Slováci vždy ideologickou alternativu ke Komunismu – katolickou církev. Tento předpoklad v Čechách chyběl a ve chvíli, kdy Mnichov a roky války zničily kouzlo První republiky a jejího narativu, vítězství komunismu bylo v té době v Čechách bohužel pravděpodobně nevyhnutelné.
Zmíněn byl i rok 1968. Ten Slováci dnes nijak negativně nevnímají i přesto, že jeho hlavní a nejtragičtější postavou byl Slovák, Alexander Dubček. Pro Slovensko byla vždy prvořadým politickým cílem maximální možná míra autonomie. A na existenci federálního uspořádání invaze vojsk Varšavské smlouvy nic nezměnila. Doba navíc vynesla na vrchol dalšího Slováka: Gustáva Husáka. Ze slovenského pohledu se tedy nic zásadního nezměnilo a obrazy pražských barikád či stopy po kulkách na fasádě Národního muzea vypadaly (a vypadají) ze slovenského pohledu poněkud vzdálené a nepříliš důležité.
Slovensko po rozpadu federace
Rozpadem federace na Silvestra 1992 se splnil odvěký sen Slováků o vlastním státě. Pro Slovensko tím však současně vyvstal problém s ukotvením. Zatímco ale Česká republika jasně vnímala svoji historickou kontinuitu, kterou mohla postavit na První republice, a ještě starším období, Slovensko jí muselo hledat. Na rozdíl od Česka navíc Slovensko nebylo západem geografickým, nesousedilo např. se zeměmi NATO.
Slovenské směřování bylo proto od začátku zcela jiné než to české. Václav Havel, ale i další politici včetně Václava Klause, buď přímo vedli zemi do západních struktur nebo tomu nikterak nebránili. Na Slovensku se Vladimír Mečiar snažil od začátku o nadstandardní vztahy s Ruskem. Vstup Slovenska do NATO a EU (a na rozdíl od Česka také do eurozóny) byl vyústěním aktuální situace a Slovensko ve své době těchto možností zcela logicky také využilo. Ideologicky však bylo s těmito západními strukturami vždy propojeno méně než Česko.
Volby jako bod zlomu
Pro Česko budou výsledky slovenských voleb velmi důležité. Pokud v nich skutečně proruský narativ dokáže vyhrát, ruská sféra vlivu se posune přímo na hranice České republiky. To bude představovat velký problém.
Vítězství ruského vlivu přitom není v žádném rozporu např. s vyjádřeními Roberta Fica, jednoho z hlavních představitelů tohoto narativu, o tom, že se odmítá bavit s kýmkoliv, kdo by plánoval referendum o vystoupení Slovenska z EU nebo NATO. Stejně tak jsou nesmyslné znovuzrozené sny o „mostu mezi východem a západem“. Ty měli v minulosti i Češi, avšak pokaždé se ukázaly jako absolutně nereálné a ze samé podstaty nemožné. Nic jako most existovat nemůže. Slovensko bude buď součástí západu, nebo proruské. Nejde přitom o geografii, ale o hodnoty. Kvůli nim mezi nimi existuje široká propast, kterou žádný most nemůže překlenout.
