Článek
Jan Masaryk
Jan Masaryk patřil k nejvýznamnějším osobnostem Československé politiky nejen mezi dvěma světovými válkami, ale i v průběhu druhé světové války. Podíl na tom měl samozřejmě fakt, že se jednalo o syna prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Není ale pochyb o tom, že on sám byl velmi schopným diplomatem a politikem. Byl výborný řečník, uměl několik jazyků a měl velké charisma.
Jan Masaryk se však celý život potýkal i s problémy. V roce 1912, kdy pobýval ve Spojených státech, mu lékaři diagnostikovali tzv. hebefrenii, což je určitá forma schizofrenie. Hned po první světové válce, kterou prožil jako voják Rakousko-Uherské armády, začal pracovat pro Ministerstvo zahraničí nově vzniklého Československa.
Jan Masaryk
V roce 1925 se stal velvyslancem ve Velké Británii a v této funkci také prožil mnichovskou krizi, během níž se snažil do poslední chvíle změnit přístup Velké Británie. Po Mnichovu na svoji funkci rezignoval, v roce 1940 se z něj potom stal ministr zahraničí exilové vlády v Londýně.
Po válce se účastnil všech mírových konferencí a za Československo podepsal chartu OSN. V té době však začal také akceptovat východní politickou orientaci Československa a snažil se vycházet jak s prezidentem Benešem, tak s Klementem Gottwaldem. To však přestávalo být dost dobře možné a Jan Masaryk se ocitl mezi mlýnskými kameny. Když situace vygradovala a v únoru 1948 podalo dvanáct demokratických ministrů demisi, Masaryk se k nim nepřidal. Tím ve skutečnosti legitimizoval vznik komunistické vlády. Necelé dva týdny poté byl nalezen mrtev.
Smrt Jana Masaryka
Při snaze o vysvětlení jeho smrti na sebe vždy narážejí fakta a motivy, které podporují jak teorii vraždy, tak teorii sebevraždy. Na jednu stranu víme, že Masaryk trpěl duševní nemocí a současně musel čelit ohromnému psychickému tlaku a výčitkám svého okolí i svým vlastním. Není nepředstavitelné, že by v takovéto situaci sáhl po sebevraždě. Stejně tak ale díky svému jménu představoval velké riziko pro komunistický režim. Komunisté věděli, že proti nim Masaryk veřejně nevystupuje. Pokud by se k tomu ale například v exilu odhodlal, mohl by pro režim především díky jménu Masaryk představovat velké nebezpečí.
Smrt byla vyšetřovaná hned několikrát, a to i v moderní době. V současné době můžeme porovnat tři realisticky znějící verze, z nichž každou podporují jiné nepřímé důkazy. Není ambicí tohoto textu podrobně popisovat způsob, jakým tyto tři hypotézy vznikly, jde spíše o vytvoření jejich přehledu.
V letech 2001-2003 došlo vyšetřování forenzního biomechanika a kriminalisty Jiřího Strause k závěru, že k pádu Jana Masaryka z římsy (nikoliv z okna) došlo vlivem vnější síly a šlo tedy o vraždu. Závěr byl formulován na základě všech dostupných informací o poloze těla, z pitevního protokolu i vyšetřovacího spisu a také z exaktních biomechanických experimentů.
Pohřeb Jana Masaryka
V letech 2020-2022 se pak policie zabývala výsledky několikaletého bádání dvou výzkumníků, kteří pro biomechanickou analýzu používali moderní nástroje v podobě sofistikovaného softwaru určeného právě pro podobný typ výzkumů. V tomto případě byl závěr opačný: Masaryk spadl z římsy, ale nepůsobila na něj vnější síla. To samozřejmě nevylučuje scénář, kdy se na římse před někým schovával a uklouzl, či kdy jej někdo vyvedl z rovnováhy tím, že po něm z okna sahal. Současně ale podle této expertízy nebylo možné vyloučit ani sebevraždu. Bilanční vyšetřování se nepřiklonila ani k jedné verzi. Nově však existuje i hypotéza třetí.
Zavraždili Masaryka jeho kolegové?
Nadpis této kapitoly zní doslova bulvárně a na první pohled nesmyslně. Pokud na ní ale ukazuje dostatek důkazů, je povinností každého, kdo se chce nazývat racionálním a spravedlivým, se jí zabývat.
Se třetí hypotézou přišel známý badatel a přední český odborník na období Protektorátu Jaroslav Čvančara. Ten na základě svědectví kriminalisty Miloslava Nečáska, se kterým se Čvančara osobně znal, a některých dalších pamětníků, formuloval sled událostí poněkud jinak. Základ jeho hypotéze položila práce, kterou vypracovala badatelka Václava Jandečková.
Zmíněná práce obsahuje údajné doznání Masarykova spolupracovníka Jana Bydžovského o tom, že Masaryka zlikvidoval on ve spolupráci s plukovníkem Fryčem a dalším pracovníkem ministerstva Arnoštem Heidrichem. Důvodem mělo být to, že v jejich očích se stal Jan Masaryk zrádcem ideálů první republiky, když uvolnil cestu komunistům k moci. S tím se pak shoduje nezávislé Nečáskovo svědectví, které měl Čvančara z minulosti.
I k této hypotéze patří samozřejmě nevyjasněné otázky. Především pak to, jak je možné, že tehdejší režim vraždu nevyužil ke své propagandě. Navíc podle svědectví Bydžovského byl Masaryk vyhozen z okna, nikoliv z římsy, což neodpovídá poloze těla. Zde však vstupuje do hry další svědectví o tom, že s tělem bylo manipulováno.
Smrt Jana Masaryka zkrátka zůstává neobjasněná a je otázka, zda se v českých archivech mohou ještě najít nějaké další důkazy podporující jednu, druhou nebo třetí hypotézu. Odpovědi by mohly poskytnout archivy zahraniční. USA, Británie či Francie byly požádány, aby prošly ty své archivy a poskytly nám vše, co by mohlo mít cenu. Tu největší by ale měly nejspíš archivy moskevské, ty jsou dnes bohužel nedostupnější než kdy dříve.
