Článek
Metla jménem španělská chřipka
Epidemie tzv. španělské chřipky se světem prohnala v letech 1918–1920. Začala tedy ještě za první světové války a dodnes patří k nejničivějším pandemiím moderních dějin. Proč tomu tak bylo? Státy byly vyčerpané čtyřmi lety bojů, jejich zdravotnické systémy byly na hraně kolapsu a s koncem války se doly do pohybu miliony lidí.
Virus chřipky typu A se šířil mimořádně rychle, čemuž napomohla masová mobilita, především vojáků vracejících se z fronty, transporty přes oceány i extrémně špatné hygienické podmínky v kasárnách a táborech.
Navzdory svému názvu epidemie nepocházela ze Španělska. Španělsko bylo ale neutrální zemí a jako takové necenzurovalo tisk. Španělsko proto jako jeden z mála států otevřeně informovalo o rozsahu epidemie, zatímco dosud válčící mocnosti zprávy zamlčovaly, aby neoslabily morálku obyvatelstva. První zprávy proto začaly přicházet právě z Pyrenejského poloostrova.
Epidemie se samozřejmě nevyhnula ani nově vzniklé Československé republice. I zde se domů vracely tisíce a tisíce vojáků, obyvatelstvo bylo navíc oslabené nedostatkem potravin a dalšími válečnými útrapami…
Epidemie v Československu
Již v dubnu 1918, tedy v době, kdy ještě existovalo Rakousko-Uhersko, zaznamenali všímavější lékaři, např. ti působící v kladenské Poldovce, nárůst případů chřipky. Neměli si ale tyto informace s čím porovnat. Na západní frontě, a dokonce i v armádních táborech v USA, již začalo případů také přibývat a objevovali se první mrtví. Mezi vojáky se začalo šeptem mluvit o záhadné nemoci, které říkali flanderská horečka. Někdy se skloňovalo i slovo mor… Vše ale podléhalo přísně cenzuře a civilisté o tom neměli ani ponětí.
Epidemii lze ale tutlat jen do určité doby. U nás došlo v létě k takovému nárůstu případů, že všichni věděli „která bije“. Ve Španělsku v té době tisk otevřeně probíral onemocnění krále Alfonse XIII. a tak se zrodilo označení „španělská chřipka“. Spolu s chřipkou u nás ale v této době řádil hlad, který byl hlavním problémem. Chřipka byla až druhotná.
Vyhlášení Československa 28. října 1918 v Praze. V té době se již Češi potýkali s epidemií španělské chřipky.
Žádný cílený lék na chřipku neexistuje ani dnes, natož v roce 1918. Tehdejší lékaři zkoušeli všechno možné i nemožné, ale dosahovali jen minimálních výsledků. Za účinný se považoval Aspirin, který se na černém trhu vyvažoval zlatem. Ve skutečně ale ani ten žádným skutečným lékem na chřipku nebyl. Pokud se potom ke chřipce přidal zápal plic, a to bylo bohužel běžné, lidem začalo jít skutečně o život. I přes veškerou snahu lékařů ale lidé začali umírat.
V září se objevili první oběti, např. pětadvacetiletý koncipient pražského policejního ředitelství jménem Egon M. Prorok, který pocházel ze Smíchova. Uběhl ale jediný měsíc a obětí bylo přes tisíc. Lékařů bylo navíc zoufale málo, jestliže před válkou jich bylo v Praze téměř 800, v roce 1918 to bylo necelých 500. Řada z nich navíc chřipce sama podlehla. Umírali také známé osobnosti své doby, např. herci jako Čeněk Klaus nebo Antonín Čepela.
Problémy začaly být s pohřbíváním. Část obětí mířila do masových hrobů, jiným museli hrob vykopat příbuzní, neboť se nedostávalo hrobníků. Márnice byly přeplněné a na Olšany vozila rakve pohřební tramvaj, které se v Praze přezdívalo „Černá Máry“.
Epidemie chřipky u nás pokračovala i v následujících letech. Především rok 1920 byl v tomto ohledu významný a označuje se za rok, kdy dorazila poslední velká vlna. Ve skutečnosti ale na chřipku umírali lidé v nadprůměrném množství až do poloviny dvacátých let, teprve poté se z této varianty chřipky stala běžná sezónní věc bez epidemického rozměru.
Mnoho z charakteristik španělské chřipky z let 1918-1920 je samozřejmě povědomá i nám a srovnání s covidovou pandemií se nelze vyhnout. V době covidové pandemie zemřelo u nás o 48 tisíc lidí více, než by odpovídalo dlouhodobému průměru. Španělská chřipka si u nás podle odhadů vyžádala na 80 tisíc životů.
