Článek
Rok blednoucích nadějí
Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa zastavila pokračující reformní procesy. Nestalo se tak ale přes noc a řada lidí si i v měsících po srpnu 1968 udržovala naději a pocit, že není vše ztraceno. Není pochyb o tom, že z obecného pohledu se společnost propadala do apatie, to bylo koneckonců právě to, co chtěl svým mimořádným činem změnit Jan Palach. Ale právě jeho pohřeb, pohřeb Jana Zajíce nebo studentské stávky ukazují, že úplně všichni s nastalým stavem smířeni nebyli.
Pokud bychom ale měli označit jeden konkrétní okamžik, který znamenal definitivní konec všech nadějí na opětovnou změnu k lepšímu, šlo by o období mezi 16. a 21. srpnem 1969. Demonstrace u příležitosti prvního výročí invaze byly brutálním způsobem rozehnány československými bezpečnostními složkami. Nejvíce se přitom „vyznamenaly“ Lidové milice. Po jejich řádění zůstali mrtví, zranění a zbití. Sovětská armáda nemusela vůbec vyjet, Čechoslováci to „zvládli“ sami.
Srpen 1969
Z nejvýznamnějších politických postů již byli v létě 1969 odstraněni prakticky všichni reformátoři. Ti, kteří odstraněni nebyli, byli zase na svých postech ponecháni jen na základě toho, že se svých předchozích snah a aktivit zřekli. Na pozici prvního tajemníka KSČ nahradil Gustáv Husák Alexandra Dubčeka.
Přesto i v této situaci existovali lidé, kteří věřili v to, že stále existují politici, kteří mají zájem na udržení proreformního směřování. První výročí invaze bylo logickým momentem, kdy se lidé stále nesmíření se situací, rozhodli zmobilizovat k akci v podobě protestů a demonstrací. Ty první se konaly 16. srpna na Václavském náměstí v Praze. Tato demonstrace byla poklidná a na výzvu Veřejné bezpečnosti se rozešla.
V následujících dnech se ale demonstrace opakovaly a lidí přibývalo. I když se týkaly i dalších měst, jejich hlavní centrum bylo v Praze. K prvním významnějším střetům bezpečnostních složek s demonstranty došlo 19. srpna. Pod pojmem bezpečnostní složky přitom máme na mysli nejen Veřejnou bezpečnost, ale také jednotky armády a především Lidových milicí.
Demonstrace v srpnu 1969 byly posledním vzepětím společnosti propadající se do temna tzv. normalizace.
Režim neponechal nic náhodě a Prahu se snažil prakticky izolovat. Nejezdily proto vlaky a také silnice byly uzavírány. Zasahující příslušníci bezpečnostních složek byly vybaveni slzotvornými granáty, obušky i střelnými zbraněmi. Případné ilegální vysílačky měly po Praze vyhledávat speciálně upravené vozy. Zastavme se u Lidových milicí.
Lidové milice hrály významnou roli již v roce 1948 a jednalo se o ozbrojený sbor podléhající přímo vedení strany, prakticky bez opory v zákoně. Jejich členy se stávali jen prověření a spolehliví členové KSČ, kteří měli jako „ozbrojená pěst dělnické třídy“ bojovat proti nepřátelským diverzantům. Ve skutečnosti ale bojovali proti vlastním občanům, a nebrali si přitom servítky. V srpnu 1969 byli do Prahy sváženi z dalších míst republiky a i v rámci Lidových milicí se jednalo o speciálně vybrané příslušníky.
Již při jízdě Prahou milicionáři stříleli do vzduchu a při samotných zásazích se chovali maximálně brutálně. Při vlastních zásazích to byli právě oni, kdo používal extrémní fyzické násilí proti ženám, dětem i starým lidem. A byli to právě milicionáři, kteří do davu také stříleli. První zranění byli 19. srpna a o den později, tedy 20. srpna, zůstalo v Praze po zásahu Lidových milicí ležet na ulicích pět mrtvých. Nejmladší oběti bylo 14 let. Oficiální vyjádření znělo tak, že milicionáři používali varovné výstřely do vzduchu a zabíjeli jen nešťastnou náhodou odražené kulky. Realita byla taková, že typ zranění minimálně u některý obětí ukazoval na přímou střelbu zezadu do prchajícího davu.
Další brutální zásah přišel 21. srpna 1969 a o den později podepsal Alexandr Dubček tzv. Pendrekový zákon, který zpětně legitimizoval násilné potlačení demonstrací. Právě tímto okamžikem definitivně skončilo Pražské jaro 1968 a zhroutily se i poslední naděje na to, že lze situaci stále alespoň do jisté míry zachránit.
