Článek
Průmyslové havárie patří k životu
Každý člověk, který žije na dohled nějakého průmyslového podniku, si dobře uvědomuje nezanedbatelné riziko. Průmyslové havárie se totiž děly, dějí a určitě se i dít budou. Je to cena za pokrok a výhody, které nám průmysl dává. A stejně jako v jiných oblastech lidského konání platí, že i průmyslové havárie mohou mít celou řadu důvodů. Někdy je to skutečná náhoda a „zásah vyšší moci“, jindy jde o chybu jednotlivce, v dalších případech je zase příčinou nějaký systémový problém. Jak to bylo v roce 1974 v Záluží u Litvínova?
Záluží u Litvínova
Záluží bylo coby součást industrializovaného Mostecka místem fungování největší rafinerie v zemi, a to již od 30. let. Za války byla rafinérie bombardována spojeneckými letadly a po ní zase přišla o značnou část pracovníků z důvodu odsunu Němců. Rafinérie byla po válce samozřejmě znárodněna a v rámci plánovaného socialistického hospodářství dále rozšiřována.V 60. a 70. letech se z ní stal klíčový bod celého petrochemického průmyslu a rafinerie zásobovala celé Československo nejrůznějšími produkty od motorové nafty po umělá vlákna. V inkriminovaném roce 1974 zde celkem pracovalo více než deset tisíc lidí.
Den výbuchu: 19. října 1974
Ke zmíněné havárii došlo po osmé hodině večerní 19. října 1974, konkrétně ve výrobně syntetického lihu. Šlo o vysoce rizikový provoz, v němž se zpracovávali organické látky za vysokých teplot a tlaků. V jednom z reaktorů však došlo k poruše ventilů, což vedlo k úniku hořlavých plynů. Ty se následně vznítily a došlo k sérii explozí.
Den havárie připadal na pátek. Rafinérie ale logicky žádné „padla“ logicky neznala a nezná. Proto se v areálu provozu nacházela řada pracovníků, kteří zajišťovali její provoz stejně jako v kterýkoliv všední den. Silný výbuch o odhadované síle 25 TNT zničil část celé rafinerie i okolních objektů až do vzdálenosti 8 kilometrů. Následně pak vypukl rozsáhlý požár a poškozeny byly tři stovky staveb. Počet obětí této extrémní havárie činil sedmnáct, zraněných bylo na osm desítek. Patnáct lidí zemřelo na místě, dva další podlehli těžkým popáleninám a otravám v následujících dnech. Řada zraněných se „rekrutovala“ z cestujících v tramvaji, která právě projížděla kolem rafinérie.
Zásah podnikových i jiných hasičských jednotek trval několik dnů a komplikovala ho špatná viditelnost, vysoké teploty i přítomnost neustále unikajících toxických látek. Provoz v rafinérii byl nicméně následně plně obnoven.
Vyšetřování havárie
Tehdejší komunistický režim neměl žádný zájem na veřejném vyšetřování a mediálním propírání příčin havárie. Vyšetřování však probíhalo a ukázalo na poměrně šokující úroveň zanedbávání povinností. Od roku 1972 bylo známa, že některé části potrubí jsou postižena korozí a je třeba je vyměnit. Teprve v lednu 1974 došlo ale k rozhodnutí o výměně a k jejich objednání.
Ani tady ale problémy nekončily. Do hry vstoupily osobní spory zaměstnanců, kteří spolu odmítali mluvit a celá výměna se neúměrně protahovala. V květnu bylo vyměněno první ze tří kolen potrubí. Další výměny sice byly plánovány, ale před havárií k nim nedošlo. Do hry vstoupily totiž dovolené, odkládání povinností apod.
V procesu byli nakonec odsouzeni tři lidé: mistra Rytich, technik Pomykal a technička Brožová. Za zmínku stojí i fakt, že StB posuzovala, zda za výbuchem nestojí sabotáž cizí mocnosti. Šlo ale o standardní součást vyšetřování, nikoliv reakci na nějaký konkrétní podnět. Výbuch rafinérie v Záluží u Litvínova zůstává dodnes nejhorší průmyslovou havárií na našem území a doufejme, že jím už i zůstane.
Zdroje informací: https://theses.cz/id/npg728/BP_Historie_prmylovch_havri.pdf
