Článek
Dnešní vnímání rytířských turnajů
Středověké rytířské turnaje jsou dnes zobrazovány jako události, které se vlastně v mnohém podobaly dnešním sportovním zápasům. Není to úplně špatné přirovnání, byť samozřejmě v mnohém pokulhává. Kromě blyštivých brnění, velkolepých soubojů a krásných dam totiž nechybělo ani brutální násilí, zranění nebo úmrtí.
Řekněme, že to, co o rytířských turnajích ve středověku dnes víme, je většinou správně, jen to zkrátka není celá pravda. Pojďme se tedy na tuhle středověkou „Ligu mistrů“ podívat více zblízka.
Původ rytířských turnajů a jejich organizace
Prapůvod rytířských turnajů lze vysledovat až do antiky a pokud se budeme držet striktnějšího popisu této aktivity, pak do ranného středověku. V té době šlo ale spíše o trénink bojových dovedností. Postupem času se pak zrodily organizované turnaje s danými pravidly. První doložené turnaje pocházejí z Francie v 11. století, u nás potom z první poloviny 13. století, z doby krále Václava I.
Turnaje byly na nejvyšší úrovni pořádány buď přímo panovníkem, anebo vysokými šlechtici. Ti rozesílali pozvánky rytířům z blízkého i dalekého okolí. Pokud se chtěl turnaje zúčastnit někdo další, musel mít doporučení staršího bojovníka. Vlastní podoba soubojů se ale v čase vyvíjela. Zpočátku šlo o prostou řež bez pravidel, postupně se vykrystalizovala podoba jakéhosi „rytířského víceboje“.
Rytířské turnaje nás fascinují, a proto se jim věnují i historické expozice. Jako ta v Drážďanech
První disciplínou bývalo ono klasické soupeření na koni s dřevcem. Tím ale turnaje nekončily, pokračovaly dalšími „disciplínami“ v podobě boje na zemi různými zbraněmi, soutěžemi v lukostřelbě apod. S tím, jak turnaje dostávaly jasněji definovanou podobu, rozvíjel se i etický kodex. Turnajů se nesměli účastnit násilníci a hrubiáni, kteří byli např. neuctiví k ženám.
I když se bojovalo skutečnými zbraněmi, nebylo cílem protivníka zabít, nýbrž porazit (dostat na lopatky, ukořistit mu koně, získat část jeho brnění…) I proto měli rytíři při turnajích většinou na sobě plátové brnění (v tomto jsou filmy poměrně realistické). Ani to jim ale nezaručovalo nezranitelnost a vážná zranění nebyla neobvyklá. Své o tom věděl i Karel IV. K němu se ale ještě dostaneme. Poražení se museli vykoupit a vítězům zaplatit.
Církev a rytířské turnaje
Rytířské turnaje se mezi šlechtici těšily velké oblibě. Měly ale také jednoho nesmiřitelného nepřítele: církev. Po celý středověk církev turnaje zavrhovala a odmítala. Podle ní šlo o bezpředmětné násilí páchané navíc pouze s cílem získat bohatství a slávu, tedy přízemní věci neslučující se s duchovním poselstvím (ponechme stranou otázku, jak se s ním slučovaly aktivity církve samotné).
Církev šla dokonce tak daleko, že na koncilech v letech 1130, 1139 a 1170 byly turnaje oficiálně odvrhnuty a bylo určeno, že rytíř, který při turnaji zemře, nemá nárok na křesťanský pohřeb. Ve středověku bylo něco takového samozřejmě naprosto ultimátní výhružkou. Přesto si ale rytíři turnaje vzít nenechali. Ti nejvýše postavení se turnajů museli často účastnit inkognito.
To byl i případ Karla IV., který si za účast na turnajích vysloužil od papeže mnohonásobného pokárání a dokonce výhružky, že neuzná jeho císařský titul. Karel IV. se tedy turnaje účastnil anonymně. Při jednom takovém byl ale vážně zraněn a jen naprosto profesionální zákrok italských lékařů mu zachránil život. Nad jejich pohotovostí, znalostmi a uměním uznale pokyvují hlavou i dnešní chirurgové a přiznávají, že bez vybaveného operačního sálu by císaře dost možná sami nezachránili.
A kdy rytířské turnaje začaly mizet? Ve Francii byly zakázány v roce 1559, kdy při jednom z nich zahynul samá král Jindřich II. I v okolní Evropě potom začaly být turnaje věcí minulosti.
