Článek
Dlouho očekávaný dýchánek
Je to tady, dnes večer se Donald Trump setká s Vladimirem Putinem. A téma nemůže být jiné než válka na Ukrajině. Svět se při čekání zmítá mezi optimistickým očekáváním a panickým strachem z toho, co ze setkání „vyleze“. Nejen v České republice se pak skloňuje slovo Mnichov.
Připomeňme si, co se vlastně před 87 lety stalo. Adolf Hitler stupňoval agresivní rétoriku vůči sousednímu Československu, tedy svému menšímu a celkově slabšímu sousedovi. Válkou hrozil nejen jemu ale i všem, kdo by mu přišli na pomoc. Oči československých politiků, ale i většiny společnosti, se upíraly k Francii, s níž nás pojila spojenecká smlouva a také k Velké Británii, tedy ke dvou největším mocnostem tehdejší Evropy.
Francie i Británie se ale války bály (poměrně logicky, předchozí válka byla ještě v čerstvé paměti) a když se naskytla možnost obětovat kus jedné malé země, o níž vlastně lidé v západní Evropě nic moc nevěděli, mocnosti to udělaly. Vše dojednaly v Mnichově, bez přítomnosti československých zástupců.
Vzhledem k tomu, že americký prezident nyní pozval prezidenta Ruska, které vede proti Ukrajině agresivní válku a otevřeně požaduje část jejího území, a vzhledem k tomu, že ukrajinský prezident pozván nebyl, nelze na Mnichov nemyslet. Přesto ale tato paralela poněkud kulhá.
Toto se dnes večer opakovat určitě nebude. Ale obavy jsou na místě.
O co na Aljašce vlastně půjde?
Vzhledem k tomu, že již za nějakých 12 hodin bude svět pravděpodobně znát první fakta o výsledku schůzky a analytici se je budou moci začít pokoušet interpretovat, bude muset i tento text obstát tváří v tvář všem tolik očekávaným informacím. Dle pevného autorova názoru to nebude problém.
Co je tedy podstatné? Aljaška roku 2025 nebude Mnichov roku 1938. Na to je kontext obou konferencí či setkání až příliš odlišný. Není to ale žádný pokus o sebeuklidnění, summitu bychom se měli skutečně bát.
Nabízí se otázka, o co zúčastněným stranám vlastně jde. V Mnichově to bylo jasné. Adolfu Hitlerovi šlo o rozbití Československa a o to, aby jej zbavil možnosti se bránit. Nevillu Chamberlainovi a Edouardu Daladierovi šlo potom o to, aby jejich země nemusely do války s Německem. Na konferenci byl i Benito Mussolini, kterému šlo nejspíše o občerstvení (a o to, aby pomohl Adolfu Hitlerovi). O co ale půjde na Aljašce?
V první řadě je nutné upozornit na první podstatný rozdíl, který spočívá v tom, že na Aljašce žádná smlouva podepsána nebude. Jde jen a pouze o jednání, které vlastně ani nemá mít konkrétní výstup. Rozdílné jsou potom i motivace účastníků.
Vladimir Putin nejede na Aljašku proto, aby získal ukrajinská území, o kterých v poslední době tak často mluví. Ta už buď má, anebo je postupně, metr po metru získá. Sice za velkých ztrát, ale to je něco, na co se v Rusku nikdy nehledělo a nehledí. Je třeba si uvědomit, že Vladimir Putin z tohoto důvodu žádné jednání nepotřebuje. Bohužel, přesně tak to je. Zde proto padá i další paralela s mnichovskou konferencí. Adolf Hitler na ní chtěl něco získat, Vladimir Putin už to má. Jednání na této úrovni se ale nikdy nevedou jen tak. Jaká je tedy Putinova motivace? O tom za chvíli, nyní se pojďme podívat na motivaci Donalda Trumpa. Ta je totiž o dost jednodušší a nezabere nám tolik místa.
Donald Trump není Neville Chamberlain ani Edouard Daladier. Jeho primární motivací není ukončení války. Jako vždy v případě Donalda Trumpa jde o to, aby vypadal dobře a – ano, uvědomujeme si, jak směšně to zní – aby získal svoji vytouženou Nobelovu cenu míru. Řada lidí se něčemu takovému zdráhá věřit a autor se tomu vlastně ani nediví. Je to natolik absurdní, že se to zdá jako nemožné. Jenže chování Donalda Trumpa, ať již se zaměříme na kteroukoliv část jeho života, prakticky nedává možnost jiné interpretace. Dalo by se tedy říct „vem to čert“, tak mu jí třeba dejte, hlavně ať je klid. To by tu ale nesměl být Vladimir Putin, jehož uvažování je výrazně složitější a komplexnější než Trumpovo.
Již několik let je zřejmé, že Vladimir Putin hraje vysokou hru, která dalece přesahuje území Ukrajiny. Nejpozději se začátkem plnohodnotné invaze je to zcela jasné a Rusko se tím koneckonců ani nijak netají. Jestliže Spojené státy přesouvají svoji pozornost do Asie a Pacifiku (opět poměrně logicky), Rusko cítí šanci k tomu, aby zaplnilo vzniklý geopolitický prostor. Evropa je finálním cílem Vladimira Putina. Následující schůzka je jedním z kroků, který má Rusko k naplnění tohoto cíle dovést.
Samozřejmě, že na schůzce nepadne pojem obsazení Evropy, sféra vlivu nebo jakýkoliv přímý požadavek vznesený v tomto smyslu. V tento okamžik bude Putin nepochybně chtít stvrzení příslušnosti obsazených území k Rusku. A bude to chtít udělat skrze uznání ze strany Spojených států, protože ví, že Evropa ani Ukrajina na to nikdy sami nepřistoupí. To ale není potřeba, protože z Putinova pohledu jsou pouze USA mocností, na jejímž hlasu záleží. Pokud toho dosáhne, dostane mnohem více než jen ona území, kde už stejně bohužel vlaje ruská vlajka. Dostane mezinárodní uznání a potvrzení toho, že hranice lze měnit silou, stejně jako v 19. století, kdy byla válka jen pokračováním politiky za použití jiných prostředků.
Co pak? Pak bude možné sebrat síly a udělat to znovu. A pak znovu a pak zase. Ti, kteří si pamatují scénu z britského komediálního seriálu „Jistě, pane premiére“, kde je vysvětlována „ruská salámová metoda“, musí mít pocit důvěrně známého.
Proč Aljaška?
Na konec se ještě zamysleme nad tím, proč je místem konání setkání právě Aljaška. V první řadě je to proto, že množství míst je omezené. Let Putinova letadla na západ přes Ukrajinu nebo Evropu je vyloučený, přesto ale Aljaška budí oprávněný údiv. Je až s podivem, že si Američané neuvědomili onu symboliku. Aljaška byla ruská a nyní je americká. To Putin jistě nezpochybňuje, ale jak píše Steve Rosenberg z BBC, dává mu to možnost ukázat, že změny hranic jsou možné a prostě se v historii dějí.
„Aljaška byla naše, teď je vaše. OK, tak to na světě chodí. Donbas byl ukrajinský a teď bude ruský, co na tom…“
Jak tedy dnešní setkání vnímat? Nikoliv jako mnichovskou dohodu, ale jako další postupný krok k tomu, aby byla Evropa vyšachována. Existuje z naší strany protizbraň? Samozřejmě ano, jmenuje se hlubší integrace a jednotná zahraniční politika. Kritici EU stěžující si na „slabou Evropu“ by si měli uvědomit, že bez toho Evropa nikdy silná být z principu nemůže.
Použité zdroje:
Článek prezentuje vlastní myšlenky autora, z externích zdrojů byl využit text Steva Rosenberga z BBC:
