Článek
Historie dopingu
Snahy o zlepšení vlastního výkonu s pomocí nejrůznějších doplňků jsou staré asi jako sport sám. Historicky ale tyto snahy nebyly považovány za nic špatného. Změna nastala v roce 1970, kdy byly podpůrné prostředky zakázány. V té době ale nebyly ještě prováděny testy. Na Olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 se pouze prováděl anonymní průzkum. Celých 68 % přítomných sportovců přitom používání v té době již zakázaných látek přiznalo.
Sportovní část olympiády v Mnichově v roce 1972 byla zastíněna především útokem teroristů ze skupiny Černé září, který mířil na izraelské sportovce. Charakterizovalo ji ale to, že stejně jako v roce 1968 v Mexiku opět uspěli reprezentanti tehdejší NDR, kteří sbírali medaile jako na běžícím pásu. Nešlo přitom o nijak zvlášť velkou zemi. Jak to bylo možné?
Sportovní lékaři již v této době dobře věděli, jaký efekt mohou mít látky jako anabolické steroidy. I v Československu se s nimi sportovci v některých klubech od šedesátých let setkávali a podpůrné prostředky jim byly podávány přímo od klubových lékařů.
„Východoněmecký zázrak“ ale ukázal, co může dokázat státem řízená podpora dopingu u vrcholových sportovců. A není proto divu, že se jej i Československo snažilo napodobit. Je na místě zmínit, že podle některých byl východoněmecký náskok v oblasti dopingu dědictvím nacistických pokusů na lidech.
Systémový doping
V 70. a 80. letech se doping stal systematickou součástí sportovní přípravy československých sportovců. Hlavní roli v tomto procesu hrály zdravotnické a vědecké instituce, které měly za úkol vyvíjet metody pro maximalizaci výkonnosti. Hlavní součástí tohoto programu byly zejména již zmíněné anabolické steroidy, které se často podávaly sportovcům bez jejich vědomí.
Je nutné si ujasnit jednu zásadní věc: na západě se doping užíval také, v době, kdy nebyl nelegální i poté, co se jím stal. Je zde ale jeden zásadní rozdíl. Ve státech východního bloku šlo o centrálně řízenou aktivitu podporovanou z nejvyšších míst. Sportovní úspěchy byly z pohledu politické propagandy maximálně žádoucí a doping tak měl zelenou.
Z hlediska odborné historiografie není tato kapitola historie československého sportu ještě zcela probádána. Prvním oficiálním dokumentem, který otevřeně hovoří o používání anabolických steroidů, je zpráva „Interní informace pro předsedu ÚV ČSTV o některých možnostech zdravotního zabezpečení sportovců ČSSR na LOH 1976 v Montrealu a dalším využití v oblasti vrcholového sportu“ z roku 1976, který byl nepřekvapivě veden jako důvěrný. Neznamená to ale, že byl skutečně prvním, možná, že jiné ještě čekají na své objevení v archivech.
Každopádně platí, že od konce 70. let a přes celá 80. léta byl v Československu doping vrcholových sportovců věcí systémovou a státem podporovanou. Nabízí se tedy otázka, do jaké míry lze nahlížet na sportovní úspěchy z 80. let bez uvědomění si toho, že byly často dosahovány za pomoci nedovolených podpůrných látek. Někteří tehdejší sportovci užívání dopingu nikdy nepřiznali, jiní o něm ale mluví zcela otevřeně, např. koulař Remigius Machura.
Pokud tedy občas mluvíme o současné „krizi českého sportu“ a porovnáváme současný stav s 80. lety, není to zcela správné. Poukazování na to, „jak to za komunistů fungovalo“, je zcela mimo realitu. Tehdejší vrcholoví sportovci byli především pouhými figurkami na šachovnici mocných. To ale neznamená, že mnozí tuto praxi využívali ochotně a dobrovolně. Přestaňme proto toto období dávat někomu za vzor, na to mělo až příliš mnoho temných stránek.
Zdroje informací:
