Článek
Zrození monstra
Konec druhé světové války přinesl Československu nové problémy. Země se ocitla v područí Sovětského svazu. A jeho vůdce Stalin nehodlal své železné sevření povolit a nechat Československo vyklouznout. Je ale na místě si přiznat, že obdiv ke Stalinovi coby všemocnému osvoboditeli a vítězi nad nacismem procházel celou tehdejší společností, nejen její vyloženě komunistickou částí.
Ponechme teď stranou, že se jednalo o obdiv založený na velmi pokřiveném vnímání Stalina a jeho role před válkou i během ní. Stalin nebyl osvoboditel nýbrž nový tyran, který vystřídal toho starého. Je ale fér říct, že takto to většina tehdejších lidí nevnímala a prozření chvíli trvalo. Hned po válce se proto objevila iniciativa, která si kladla za cíl postavit Stalinovi v Praze pomník.
Definitivní rozhodnutí o jeho stavbě padlo v souvislosti se sedmdesátými narozeninami Stalina v roce 1949. V dubnu padlo rozhodnutí vyhlásit soutěž o podobu pomníku a byla též vytvořena komise, jejíž složení muselo samozřejmě odpovídat významu díla. V čele byl proto ministr informací Václav Kopecký. Návrhů bylo do soutěže nejprve zasláno velmi málo, až ve chvíli, kdy Kopecký umělcům naznačil, že účast je jejich povinností, jejich počet se rozrostl. V té době komise také rozhodla, že pomník bude na Letné a svojí velikostí překoná vše dosud vytvořené.
Do soutěže se přihlásil i sochař Otakar Švec ve spolupráci s architekty Jiřím a Vlastou Štursovými. Jejich koncept se vymykal všem ostatním, neboť Stalin zde neměl být sám, nýbrž v čele zástupu pracujících jako jejich vůdce. Komisi tím oslovil. V tuto chvíli je třeba upozornit na to, že Švec se do soutěže přihlásil z kariérních důvodů, ačkoliv se někdy uvádí, že si přál neúspěch návrhu, pro podporu tohoto tvrzení není žádný důkaz. Otakar Švec byl sochař se specializací na figury, stejně jako někdo, kdo miloval bohémský život, krásné ženy a další slasti života.
Monumentální sousoší na Letné
Stavba pomníku
Ačkoliv Švec se svým návrhem uspěl, jeho problémy tím teprve začaly. Komise, jejímiž členy už byli kromě Nejedlého i Antonín Zápotocký nebo Václav Kopecký, na něj tlačila v mnoha ohledech. Velkou ránou pro něj byl například požadavek na to, aby byly hlavy anonymních osob v sousoší nahrazeny podobiznami Mičurina a Julia Fučíka. Je pravděpodobné, že někdy v této době Švec pochopil, do jakého podniku se dostal a že se jedná o něco, co nemá v jeho předchozí práci obdobu. Byl pod neustálým tlakem a dohledem komise, které jej nutila k věcem, se kterými se umělecky neztotožňoval a není vyloučené, že se s nimi neztotožňoval ani lidsky. Rok 1949 už byl minulostí a společnost začínala procitat a Stalina vnímat jinak. Je možné, že procitl i Otakar Švec a již chápal svoji osudovou chybu.
Otakar Švec ale procházel i osobními problémy. Jeho vztah s manželkou Vlastou Švecovou byl vše, jen ne spořádaný. Alkohol, mimomanželské poměry, hádky… Otakar Švec se od manželky dokonce odstěhoval. Vše vyústilo v sebevraždu manželky dne 20. dubna 1954. Otakar Švec se z její smrti obviňoval, stejně tak trpěl depresemi z toho, že až bude pomník dostavěn, on sám již nebude potřeba.
Stavba mezitím spěla do finiše a mělo přijít monumentální odhalení pomníku. Otakar Švec byl však již několik dní nezvěstný. Na odhalení přece nesměl chybět… Bezpečnost se proto vydala do jeho bytu, kde jej našla mrtvého. Nechyběl dopis na rozloučenou ani balení prášků… Otakar Švec spáchal sebevraždu rok poté, co se stejně rozhodla jeho manželka. I když Kopecký přísně zakázal informovat o jeho smrti veřejnost, přesto se sebevraždě začalo mezi lidmi mluvit a ti si jí logicky spojovali s odhalením pomníku. Bylo to ale tak ve skutečnosti?
Závěr
Představa toho, že Otakar Švec spáchal sebevraždu kvůli jakémusi vnitřnímu dilematu, je relativně rozšířená. Není vyloučené, že Otakar Švec skutečně trpěl depresemi z politického tlaku a dost možná i osobními výčitkami svědomí. Současně je ale pravděpodobné, že významnou roli v jeho rozhodnutí o sebevraždě sehrály i velmi vážné osobní problémy. Jedná se o jeden z těch případů, kdy není možné určit jednu jedinou příčinu určité události. Ať tak či onak, Otakar Švec byl mrtvý a nemohl tak vidět, jak v roce 1962, pouhých sedm let po stavbě, pomník mizí…
