Článek
Hrůza uranových dolů
Lidé, kteří na začátku padesátých let skončili v jáchymovských uranových dolech, neměli příliš dobré vyhlídky. Političtí vězni odsouzení buď za zcela smyšlené činy anebo za reálný, avšak stoprocentně ospravedlnitelný odpor proti nové totalitě dobře věděli, že v nelidských podmínkách dolů, kde panovalo životu nebezpečné prostředí, nelze přežít celý trest. Většina z nich byla přitom k práci v uranových dolech odsouzena na 10, 15 i více let.
Mezi vězni byla i řada těch, kteří za války prošli lágry německými a podle nich si s nimi ten jáchymovský v ničem nezadal. Možná dokonce naopak: podle některých by se „Němci mohli od komunistů učit“. Chození v řetězech sněhem v třeskutých mrazech bez teplého oblečení, pod neustálým tlakem a šikanou dozorců, to byla realita nejen jáchymovského lágru Nikolaj.
Není proto divu, že myšlenky na útěk probíhaly hlavou většiny vězňů. Patřil mezi ně i dvacetiletý Anton Tomík. Jednalo se o chlapce ze sadařské rodiny na hranici Jižní Moravy a Slovenska. Ten s kamarády založil v roce 1950 „Spolok antikomunistov“. Šlo však jen o vyjádření postoje, žádnou reálnou činnost nevyvíjeli, nepočítáme-li několik málo letáků, které vyhodili z vlaku.
V roce 1951 Tomíkova rodina přišla o své milované ovocné sady a Anton byl zatčen a obviněn z příprav únosu a vraždy ministra zahraničí Viliama Širokého, stejně jako ze stavby vysílačky pro spojení se zahraničními agenty. Šlo samozřejmě o naprosto absurdní obvinění, ale o pravdu tady samozřejmě nešlo.
Anton Tomík byl týdny zavřený na samotce v cele bez oken s neustále rozsvíceným světlem a následně se konal „soud“, ačkoliv nedostal advokáta a jen poslouchal, jak žalobce navrhuje trest smrti. Nakonec z toho bylo 15 let v Jáchymově. Tomíkův příběh je však pouze jedním z mnoha podobných.
Útěk jako z dobrodružného románu
Anton Tomík byl v lágru tři roky, když jej oslovil jeden ze spoluvězňů s nabídkou na připojení ke skupině plánující útěk. Skupinu vedl jistý Adolf Ruš, původem z Třince. Tomík se dozvěděl, že jeho spoluvězni chtějí vyhloubit tunel vedoucí z jedné z dílen. Půl roku postupovali vězni tempem 15 cm denně, pytlíky s hlínou tajně vysypávali venku a ze všech sil se snažili, aby na sebe nijak neupozornili.
Tunel vedl jediný metr pod úrovní chodby, po které chodili strážní. Stačila by jediná chyba, zakašlání apod. a byl by konec. K vlastnímu útěku bylo vše připraveno 6. listopadu 1955. Deset mužů se pomalu nasoukalo do chodby, plazili se směrem ke svobodě a za sebou sypali pepř kvůli psům. Útěk se jim zdařil a dozorci si jejich zmizení všimli až ráno, útěkáři měli tedy několikahodinový náskok.
Okamžitě byl vyhlášen poplach, do akce bylo povoláno 900 mužů vyzbrojených samopaly a dokonce i kulomety. Všechny cesty byly neprodyšně uzavřeny. Vězni prchali v noci, ve dne spali v lese pod listím. Po několika dnech je objevil hajný, tomu unikli, ale hajný je poté nahlásil. Při pokusu o přechod Ohře je hlídka zahlédla a začala střílet. Anton Tomík byl zasažen a probral se až ve chvíli, kdy na něj mířily zbraně. Postupně bylo během dvanácti dní pochytáno všech deset vězňů. Všechny čekali další tresty. Anton Tomík přesto považoval útěk za úspěšný. Putoval sice do věznice v Leopoldově, to ale bylo lepší než Jáchymov. Na svobodu se dostal v roce 1960 po amnestii prezidenta Novotného, zapomenout ale samozřejmě musel na jakékoliv studium nebo lepší práci. Anton Tomík se alespoň naštěstí dočkal revoluce, mnozí další takové štěstí neměli.
