Článek
Klement Gottwald na Hradě
Historie únorového převratu je dostatečně známá. Psal se 20. únor 1948 a ministr vnitra Nosek přistoupil k odvolání policejních ředitelů a jejich nahrazení lidmi poslušnými komunistické straně. To byla poslední kapka pro zástupce demokratických stran ve vládě, kteří se rozhodli podat demisi. Jejich cílem bylo zajistit, aby prezident musel vypsat předčasné volby. Demokraté se ale dopustili osudové chyby, když jich v prvním dni podalo demisi jen 12, tedy menšina. V takovém případě mohla být vláda pouze rekonstruována, samozřejmě dle vůle jejího předsedy, tedy Klementa Gottwalda.
Edvard Beneš ještě 23. února demisi přijmout odmítal, Klement Gottwald na něj ale vyvíjel extrémní nátlak a vyhrožoval hromadným zatýkám. Beneš byl v pozici starého, vyčerpaného muže, který se reálně neměl o koho opřít. Pravdou, byť ne úplně příjemnou, totiž je, že komunisté měli opravdu velkou podporu. I když 24. února přibyly další dvě demise, bylo pozdě. O den později měl Beneš přijmout Klementa Gottwalda přinášejícího návrh na „rekonstrukci vlády“.
A Klement Gottwald měl v tuto chvíli již všechny triumfy v ruce: komunisté z většiny ovládali silová ministerstva a také „ulici“. Pokud by Gottwaldovy požadavky Beneš nepřijal, plán komunistů byl jasný: násilná revoluce. Jedinou skupinou, která se v tento okamžik za prezidenta byla ochotná postavit, byli vysokoškolští studenti.
Pochod na Hrad
Celkem 5-7 tisíc vysokoškolských studentů se 25. února vydalo Nerudovou ulicí nahoru na Pražský hrad, aby vyjádřili podporu Edvardu Benešovi. Během pochodu skandovali jméno prezidenta stejně jako jeho předchůdce T. G. Masaryka. Dvakrát byla zpívána státní hymna. V horní části Nerudovy ulice byli ale studenti zastaveni ozbrojenými příslušníky bezpečnosti, která již v té době byla pod většinovou kontrolou komunistů.
Padl jediný výstřel a jeden student byl zraněn, jinak ale byli studenti hnáni dolů Nerudovou ulicí, řada jich byla zatčena, následně vyloučena ze školy nebo jinak perzekuována. Ve stejnou dobu Edvard Beneš před Gottwaldem kapituloval, a ten tak mohl vystoupit s dnes již nechvalně známým projevem
„…právě jsem se vrátil z Hradu. Pan prezident všechny mé požadavky přijal…“
Zůstává smutnou pravdou, že pochod studentů na Hrad byl v té době jediným vyjádřením podpory demokratickým politikům a demokracii jako takové. O několik měsíců později se takovou celonárodní demonstrací stal pohřeb Edvarda Beneše, to již však bylo pozdě.
Studenti v Nerudově ulici ale skandovali ještě jedno heslo: „17. listopad“. Šlo samozřejmě o vzpomínku na studentskou demonstraci z roku 1939. Je tak ironií osudu, že komunistický režim nakonec skončil stejně jako začal: studentskou demonstrací, v níž se vzpomínalo na 17. listopad 1939. Bohužel to ale trvalo více než 40 let.
