Článek
Mikuláš z Vlásenice
Nejen jihočeský venkov byl unavený desítkami let válek a náboženského zmatku. I zde ale lidé hledali duchovní čistotu. Z tohoto hledání se rodila řada radikálních hnutí. Jedním z těch nejpozoruhodnějších byla sekta Mikulášenců, kterým se také říkalo Plačtiví či Pecinovští bratři. V jejich čele stál muž, který sám sebe označoval za Božího posla. O koho šlo? O charismatického rolníka Mikuláš z Vlásenice. Kdo to ale byl?
Mikuláš z Vlásenice se narodil v roce 1421 ve Vlásenici u Pelhřimova. Byl to prostý rolník, který jako naprostá většina tehdejších lidí neuměl číst ani psát. Co mu však chybělo na formálním vzdělání, to doháněl neobyčejnou pamětí, a především náboženským zápalem. Byl bedlivým posluchačem kališnických kázání a byl schopen si zapamatovat celé pasáže z Bible, které tam slyšel.
Něco zvláštního se ale stalo v době, kdy mu bylo kolem dvaceti let, možná o trochu dřív. Mikuláš totiž prožil v této době během pěti let celkem 22 různých zjevení. Ta se opakovala vždy během ranní cesty na mši do Pelhřimova. Z rolníka se stal prorok.
Prorok Mikuláš
Mikuláš se při popisu zjevení rozhodně nedržel při zemi. Tvrdil, že mluvil v nebi přímo s Bohem a měl možnost navštívit peklo i očistec. Často také odlétal na biblickou Olivetskou horu ve Svaté zemi, kde čerpal božskou moudrost. Jedna z jeho vizí mluvila o tom, že trestem za hříšnost Čechů bude vpád nepřátel. Rozhodující bitva bude vybojována pod horou Blaník, ze které vyjedou bojovníci a zachrání je. Přijde vám to povědomé? Ano, právě Mikuláš z Vlásenice je pravděpodobně stvořitelem pověsti o Blanických rytířích.
Důležité je, že se mu zjevně podařilo přesvědčit dostatek lidí o tom, že popisuje skutečné zážitky. Zrodil se tak další náboženský prorok. Mikuláš potom opustil své hospodářství i manželku, usadil se jako poustevník nedaleko Černovic a celých čtyřicet let působil v jižních a středních Čechách jako potulný kazatel. Brzy kolem sebe shromáždil oddanou komunitu věřících. Jejich hlavním centrem se stal Pecínov u Benešova, odtud také jedno z jejich dobových označení, tedy Pecinovští bratři. Mnohem častěji se jim však říkalo Plačtiví bratři.
Uvedená přezdívka pramenila z emotivní náboženské praxe této sekty. Mikulášenci věřili, že upřímné pokání za lidské hříchy musí být doprovázeno fyzickými projevy hlubokého zármutku, typicky pláčem a vzlykáním. Kromě toho je charakterizoval fakt, že považovali většinu církevních svátostí za lidské vynálezy a hlásali absolutní prostotu církve, tedy odmítali její majetky. V tom se blížili Husovi. A nebyla to náhoda. Mikuláš choval k Janu Husovi bezmeznou úctu a přijímání podobojí vnímal jako naprostý základ. Zajímavé je, že Mikulášenci prakticky odmítali vzdělání. Podle nich je člověk nádoba, kterou nelze „zbytečně plnit“ znalostmi, prioritou je přijímání náboženských myšlenek.
Není příliš divu, že se v roce 1471 ocitl Mikuláš ve vězení, kde byl mučen. Nedošlo ale na jeho popravu, neboť se jeho přívržencům podařilo dostat jej z vězení po zaplacení výkupného. Mikuláš z Vlásenice potom zemřel v roce 1495, tedy v poměrně pokročilém věku. Čekalo se, že s odchodem charismatického vůdce celé hnutí zanikne, k tomu ale nedošlo. Sekta prokazovala neobyčejnou životaschopnost. Přestože byla pronásledována jak většinovými kališníky, tak katolíky, dokázala v ilegalitě a na okrajích společnosti přežívat po celé 16. století.
V roce 1576, tedy 80 let po Mikulášově smrti, byla oficiálně vydána kniha Konfese neboli Vyznání víry bratří mikulášenských. Komunity Plačtivých bratří definitivně zmizely z českých dějin až v bouřlivém období tvrdé protireformace po bitvě na Bílé hoře. Jedná se o doklad toho, jak bouřlivým obdobím České země po skončení husitských válek procházely. Sekt, jako byla ta mikulášenská, vznikala celá řada, rodily se nové ideje a myšlenky.
