Článek
Pražský Šibeniční vrch
První známý Šibeniční vrch, který byl využíván pro potřeby Starého i Nového města, byste dnes již nenašli. Na jeho místě je dnes jedna z nejfrekventovanějších pražských křižovatek, známý Bulhar. Konkrétním místem bylo dnešní křížení ulic Italská a Husitská. Zde stála šibenice již v 11. století a zmínku o ní má již Kosmas ve své známé kronice.
V té době zde ale samozřejmě žádné ulice nebyly, právě naopak. Šibeniční vrchy byly umisťovány mimo městské hradby. Důvodem byla především hygiena. Oběšenci byli na šibenici vždy ponecháni jako výstraha pro ostatní, a to až do doby, dokud se jejich těla nerozpadla, nerozklovali je ptáci apod. Zápach, který se z nich linul i případná nákaza, která zde mohla mít zdroj, byly dobrými důvody, proč stavět Šibeniční vrch mimo vlastní městskou zástavbu.
Ve středověku zde byl podle všeho popraven např. Jan Roháč z Dubé, konkrétně v roce 1437. Definitivně skončila husitská revoluce, přinejmenším tedy její vojenská část. Neznamená to samozřejmě, že by se čas od času neodehrála poprava i někde jinde. Mohly k tomu nastat nějaké specifické důvody. Zvláště popravy mečem, po kterých se těla odklízela, mohly být prováděny uvnitř města a také se to tak často dělo.
Jak to bylo dál
Je také na místě zmínit, že popravy byly vždy velkou událostí a účastnilo se jich mnoho diváků, nezřídka i tisíce. Taková poprava byla potom také příležitostí pro obchodníky a šlo vlastně o společenskou událost srovnatelnou s dnešními koncerty hudebních hvězd nebo s velkými sportovními utkáními.
S tím, jak se město rozšiřovalo, bylo potřeba Šibeniční vrch přestěhovat. Žádné opravdu stálé místo již ale popraviště nenašlo. Podle všeho se chvíli popravovalo na Parukářce, tj. na dnešním vrchu sv. Kříže nebo nad dnešním nákladovým nádražím Žižkov (které se zanedlouho promění v rezidenční čtvrť).
Právě zde se v roce 1866 odehrála na dlouhou dobu poslední veřejná poprava v Praze. Věšel se zde jistý Václav Fiala, který měl zavraždit svoji milenku. K této exekuci se váže i jedna zajímavost: popravčím byl jistý Jan Pipperger, pražský čalouník. Ten měl Fialu údajně osobně znát, a navíc mu každá poprava vždy velice „pocuchala“ nervy. Především v tomto případě se pak nervově zhroutil a musel být několik dní ošetřován. Jinak byla ale poprava „divácky velmi úspěšná“, mělo se na ní přijít podívat až 30 tisíc lidí.
Nakonec je potřeba ještě objasnit, jak to bylo s onou „poslední veřejnou popravou v Praze“. Toto výsadní postavení se netýká popravy Václava Fialy. Posledním veřejně popraveným v Praze byl 22. května 1946 K. H. Frank.
Zdroje informací: https://www.i60.cz/clanek/diskuze/20471/putovani-za-prazskou-sibenici
