Článek
Koleje ke svobodě
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let stále existovala na hranicích mezi východním a západním blokem místa, která byla chtě nechtě energeticky a hospodářsky provázána. Jedním takovým místem byla Aš a bavorské území na druhé straně hranice. Aš nedisponovala vlastní teplárnou, práci obstarávala ta bavorská, v níž se ovšem topilo československým uhlím. To mimo jiné znamenalo, že zde existovalo funkční železniční spojení mezi Československem a Západním Německem.
V červenci 1951 byl ale přijat zákon o ochraně státních hranic a bylo jasné, že se situace brzy změní. Několik lidí proto začalo přemýšlet, jak využít posledního „okna“, které nabízelo příležitost k útěku. Patřili mezi ně (mimo jiné osoby) i strojvedoucí Jaroslav Konvalinka a výpravčí Karel Truksa. Celý plán vypadal následovně:
Do Chebu odjede pravidelný rychlík z Prahy. V cílové stanici bude z některých jeho vagonů jako obvykle sestaven osobní vlak č. 3717 mířící do Aše. Lokomotivu, která jej měla táhnout, obsluhoval zmíněný strojvedoucí Jaroslav Konvalinka. První zastávkou na cestě do Aše byly Františkovy lázně a poté Hazlov. Ve chvíli, kdy vlak vyjížděl z Hazlova, byla na jeho palubě asi 110 lidí včetně několika, kteří věděli „která bije“.
Strojvedoucí Konvalinka již od dalšího z kompliců věděl, že výhybka je v Aši nastavena na cestu do Německa. V poli za Hazlovem vlak zastavil a odtlakoval systém záchranných brzd tak, aby byly nefunkční. Pro jistotu ale u jejich ovládání v každém vagoně stál ozbrojený člověk.
Vlak nabral rychlost a blížil se k Aši. V tu chvíli byl topič, který do plánu zasvěcený nebyl, přinucen si lehnout na zem. Vlak prosvištěl nádražím v Aši a za ním prorazil hraniční závoru. Několik příslušníků SNB, kteří ve vlaku cestovali, se sice pokusilo dostat k záchranným brzdám, byli ale odehnáni ozbrojenou stráží. Vlak poté zastavil asi 300 m na německém území.
Tam už na vlak čekali dva Čechoslováci v doprovodu amerických vojáků a německé finanční stráže, kteří byli domluveni s výpravčím Truksou.
Co bylo dál
Německá strana nařídila vlaku pokračovat do stanice Selb. Ze 110 lidí ve vlaku se jich 34 rozhodlo v Německu zůstat. Řada dalších se rozhodla pro návrat třeba proto, že doma měli malé děti. Je zde ale i případ šestnáctileté Zdeny Hýblové. Ta odmítla v Německu zůstat, protože se nerozloučila s rodiči. Vrátila se proto do Československa, s rodiči se rozloučila a o dva dny později přešla do Bavorska pěšky.
Lidé, kteří se vrátili zpět do Československa, se ale vděku režimu nedočkali. Všechny čekali dlouhé výslechy a ke všem bylo přistupováno s podezřením, že se podíleli na organizaci útěku, případně, že se nechali v Německu zlákat ke spolupráci s americkou tajnou službou. Nebylo výjimkou ani to, že lidem bylo vyčítáno, že únosu vlaku nezabránili.
Vyšetřování ale odhalilo celou řadu lidí, kteří při akci pomáhali, anebo se díky němu dostala StB na stopu lidem, kteří vyvíjeli jinou protistátní činnost. V následných procesech bylo odsouzeno na sedmdesát lidí a případ vedl k dalšímu zpřísnění ochrany státní hranice. V západním tisku se o útěku „Vlaku svobody“ hojně informovalo, v tom komunistickém se mluvilo o „teroristickém činu“ a o tom, že nikdo z československých občanů se nenechal přesvědčit k tomu, aby na západě zůstal. Realita byla trochu odlišná…
