Článek
Kdo byl Václav Roziňák?
Václav Roziňák se narodil v roce 1922 do rodiny voraře z pražského Podolí. Rodiče ale ztratil poměrně brzy, ještě coby středoškolský student. Maturitu složil Václav Roziňák v roce 1941 a poté začal pracovat ve firmě Aero Vysočany. Již v té době se také věnoval sportu. Mladý Václav patřil k těm, kterým šel každý sport, na který sáhnul. Byl skvělý fotbalista, pozemní hokejista nebo veslař. Největší slávu si ale vydobyl jako hokejista na ledě.
Už za války se Václav Roziňák dostal do hledáčku představitelů LTC Praha, tehdy nejlepšího týmu u nás. Až do roku 1947 ale nastupoval za své domovské Podolí a do LTC přestoupil až posléze. Dostal se také do národního týmu a stal se významným členem naší první „zlaté generace“. Stal se mistrem světa v letech 1947 i 1949 a v roce 1948 získal stříbrnou olympijskou medaili.
Zatčení hokejistů
K dobře rozjeté kariéře se přidala svatba v roce 1945 a narození syna Jana v únoru roku 1950. Šlo ale o poslední šťastnou událost na hodně dlouhou dobu. V březnu měl národní tým odcestovat do Londýna na Mistrovství světa, kde měl obhajovat zlato. To, co se stalo poté, je dostatečně známé, takže jen stručně:
Celý tým byl připraven k odjezdu, ale nakonec k ní nedošlo. Dvěma rozhlasovým reportérům, kteří měli s hokejisty odcestovat, nebyla údajně z britské strany vydána víza, což ale nebyla pravda. Odlet nebyl každopádně povolen a část hokejistů proto v Praze místo toho zamířila do hospody U Herclíků v Pštrossově ulici.
Tam se oslavovalo narození dítěte, ale také se zapíjel pocit křivdy. Trvalo asi jen chvíli a začaly létat nadávky směrem ke komunistickému režimu, který zbytečně zmařil sportovní ambice hráčů. Bohužel, mezi dalšími návštěvníky restaurace byli i občané „uvědomělí“, kteří neváhali a vše nahlásili. Za chvíli už do hospody vtrhli příslušníci StB a začalo zatýkání. Zatčen byl později i legendární brankář Boža Modrý, který ale kariéru už ukončil. Z něj udělali komunisté hlavu spiknutí, jehož součástí měla být i emigrace hráčů plánovaná v roce 1948 při zájezdu do Švýcarska. To Roziňák popíral a za pravdu mu dává fakt, že ve Švýcarsku nikdo z hráčů nezůstal. O pravdu zde ale samozřejmě nešlo.
Václav Roziňák se tedy spolu s dalšími spoluhráči ocitl v Bartolomějské ulici. Odtud putoval na Pankrác. Jeho synovi bylo pět týdnů ale neměl jej vidět dalších pět let. V září byl totiž odsouzen za velezradu a pobuřování. Rozsudek zněl: 10 let odnětí svobody, konfiskace majetku, pokuta 10 000 Kčs a ztráta občanských práv na dobu 10 let. Roziňákova manželka i s malým synem byla vyhozena z bytu a perzekuováni byli i další jeho příbuzní.
Nejprve byl Roziňák převezen do věznice Plzeň-Bory, kde byl trápen hladem, izolací i nedostatkem prostoru. Často také slyšel, jak si dozorci vybíjejí zlost na některém z vězňů. V létě 1951 byl přesunut spolu s dalšími vězni do uranových dolů. Na uranu se setkal i s některými spoluhráči. V této době mu byla také učiněna nabídka, že výměnou za donášení na spoluvězně bude moci vidět svého syna. K tomu se ale Václav Roziňák nesnížil.
Zpátky na svobodě
Na svobodu se dostal až začátkem roku 1955. Jeho syn byl již pětiletý a svého otce znal jen z vyprávění. S rodinou se přestěhoval do Brna, kde mohl na klubové úrovni hrát i hokej. Po skončení hráčské kariéry trenérem B-týmu Sparty. V druhé polovině 60. let dokonce v atmosféře relativního uvolnění poměrů získal angažmá ve Švýcarsku. V červenci 1968 dokonce soud zrušil rozsudky z roku 1950 a Václav Roziňák i jeho spoluhráči byli rehabilitováni. Přišla ale srpnová invaze a bylo rozhodnuto: jedinou možností je emigrace. Václav Roziňák se usídlil ve Švýcarsku a domů se potom mohl začít vracet až po roce 1989.
Václav Roziňák, jedna z legend českého hokeje, zemřel v roce 1997 a v roce 2008 byl poté in memoriam uveden do síně slávy českého hokeje.
