Článek
Legenda o duchovi řezníka
Jedna z pražských pověstí mluví o duchovi řezníka, který již více než 400 let bloudí pražskými ulicemi s velkou sekyrou v ruce a zjevuje se vždy na svátek svatého Bartoloměje, který je patronem řezníků. Nejčastěji je prý k vidění v okolí kostela svatého Jakuba Většího na Starém Městě. Čím si řezník vysloužil toto prokletí? Kdo to vůbec byl a jak je možné, že jeho duše nedošla klidu? A jak to všechno souvisí s vpádem Pasovských?
Praha zmítaná nepokoji
Císař Rudolf II. potýkající se s postupující duševní chorobou, rivalitou s bratrem Matyášem i neustále se zvyšujícími požadavky českých stavů, sáhl po možnosti využít služeb vojska arciknížete Leopolda Pasovského. Ten však neměl v úmyslu Rudolfovi pomáhat a do Čech vtrhnul především jako dobyvatel. Jeho vojsko již dlouho nedostalo žold a podle toho se v Čechách chovalo.
Po násilném postupu jižními Čechami se ocitlo Pasovské vojsko před Prahou, kterou bránila narychlo svolaná zemská hotovost. Došlo k ozbrojeným střetům, část Prahy byla obsazena a Pasovskými drancována. Na Staré Město se Pasovským sice proniknout nepodařilo, ale v nastalých zmatcích tam začala s rabováním sama pražská lůza. Hlavním cílem zfanatizovaného davu byly kostely a kláštery, resp. cokoliv cenného v nich. Nejznámější událostí z tohoto nešťastného období je vyplnění kláštera Františkánů u kostela Panny Marie Sněžné. Při řádění davu bylo zavražděno celkem 14 duchovních, pro které se vžilo označení 14 pražských mučedníků.
Kostel svatého Jakuba Většího na Starém Městě, jeho obranu řezník Tomáš vyměnil za radovánky a byl zato odsouzen k věčnému zatracení
Obrana kostela sv. Jakuba a zrada řezníka Tomáše
Kostel svatého Jakuba na Starém městě byl také cílem násilnického davu, ale bez obrany nezůstal. Členové řeznického cechu se totiž rozhodli, že jej budou bránit. Jejich předci už to koneckonců jednou udělali, a to během husitských válek. Svou povinnost splnil každý příslušník cechu až na jednoho. Jako jediný se se zbraní v ruce k obraně kostela nedostavil jakýsi Tomáš. Údajně dal přednost společnosti jakési dívky lehčích mravů.
A právě proto, že zatímco se jeho soukmenovci bili s řádící lůzou, Tomáš se věnoval úplně jiným činnostem. Za tuto zradu ho čekalo nejen opovržení po celý zbytek jeho života, ale také věčné prokletí. I po smrti musí totiž hlídat kostel a není mu dovoleno dosáhnout věčného odpočinku.
Tak tedy zní jedna z nejzajímavějších pražských pověstí, které dělají Prahu Prahou.
