Článek
Smrt Anežky Hrůzové
Dne 29. března 1899 se devatenáctiletá Anežka Hrůzová vracela z městečka Polná na Vysočině, kde pracovala jako švadlena, domů do vesničky Malá Věžnice. Domů však nikdy nedošla. O tři dny později bylo její tělo nalezeno v lese na cestě z Polné do Věžnice.
Nemohlo být pochyb o tom, že Anežka Hrůzová byla zavražděna. Bylo zřejmé, že byla napadena zezadu, udeřena do hlavy, pravděpodobně kamenem, škrcena a následně jí bylo proříznuto hrdlo. Vykrvácení v souvislosti s ním bylo také příčinou smrti. Anežka Hrůzová měla roztrhané oblečení, avšak následné ohledání ukázalo, že nebyla znásilněna, a byla stále pannou.
Právě to napomohlo k šíření pověry o tom, že mohlo jít o rituální vraždu spáchanou židem. Již od středověku se bez jakéhokoliv opodstatnění šířila mezi křesťany legenda o tom, že židé vraždí děti nebo mladé panny a jejich krev potom přidávají do tzv. macesů, což je tradiční jídlo při židovském svátku Pesach, který shodou okolností vycházel právě na období, kdy k vraždě došlo.
Mezi lidmi se začala šířit zvěst o rituální vražděa zatčen byl místní žid Leopold Hilsner. Jednalo se o 22letého muže, který skutečně nebyl vzorem slušnosti. Hilsner byl tulákem a žebrákem, který již v minulosti měl drobné problémy se zákonem. To ale neznamená, že vraždil. Soud si proti němu vyslechl samé nepřímé a ještě diskutabilní důkazy, přesto jej však odsoudil k trestu smrti. Jako podezřelý však nebyl rozhodně sám.
Bylo zjištěno, že Anežka Hrůzová se v den smrti pohádala se svým bratrem, a nikoliv poprvé, neboť jí dlužil poměrně významnou částku. Proti němu hovořila i nalezená zednická zástěra, která ležela nedaleko místo činu. Bratr Anežky Hrůzové byl totiž zedník. Na pohřeb své sestry přišel navíc zjevně zraněný na ruce. A aby toho nebylo málo, o sedm let dříve zemřel otec obou sourozenců, také v lese a také za podivných okolností.
Misto vraždy Anežky Hrůzové
Dalším podezřelým byl zpracovatel kočičích kůží František Pytlík. Jeho problémem byly krvavé skvrny na kalhotách a svědectví o tom, že byl v lese ve zhruba stejnou dobu jako Anežka Hrůzová. Vyloučit nešlo ani jistého Vincence Zelingera, který se v den vraždy vrátil neobvykle pozdě, na své hospodyni požadoval zdánlivě nelogicky horkou vodu, a ještě ke všemu se od osudného dne již nikdy neukázal v košili, kterou před tím často nosil. V oblasti se také mohl pohybovat deviant Josef Zatřepálek, který byl později usvědčen z několika vražd a napadení žen a dívek. Někteří svědci mluvili i o neznámém cizinci vstupujícím do lesa. I přes takto široký okruh podezřelých byl odsouzen Leopold Hilsner.
Masarykův hrdinný boj
Kromě toho, že byl sám Hilsner odsouzen velmi nestandardně, v Polné i v celých Čechách se zvedla silná vlna antisemitismu. V tu chvíli se do případu vložil Tomáš Garrigue Masaryk. Začal vystupovat jak proti obecnému antisemitismu, tak proti odsouzení Hilsnera na základě nepřímých a velmi chatrných důkazů. Vzhledem k náladám ve společnosti si tím Masaryk vysloužil doslova nenávist určité části veřejnosti. I díky Masarykovi změnil císař František Josef I. trest smrti na doživotí. Na svobodu se Leopold Hilsner dostal v roce 1918, kdy mu byla udělena milost císařem Karlem I.
Proč je případ důležitý i pro nás
V roce 2023 se případem Leopolda Hilsnera začalo opět zabývat brněnské státní zastupitelství, neboť byly podle všeho objeveny nové dokumenty v podobě korespondence jistého Petra Pešáka s obcí Polná. Pešák byl v procesu s Hilsnerem korunním svědkem a z dopisů plyne, že za svoje svědectví měl od obce Polná dostat zaplaceno.
Bez ohledu na právnický přesah případu do současnosti je vražda Anežky Hrůzové přímo modelovým případem pro dnešní dobu plnou populismu, dezinformací a – stejně jako na konci 18. století – i fanatismu. Masaryk se proti tehdejší verzi těchto fenoménů postavil a ukázal, že tím, co má a musí v moderní společnosti rozhodovat o vině a trestu, jsou fakta, nikoliv pověry a předsudečná nenávist.
V případu Anežky Hrůzové, stejně jako třeba ve slavném americkém filmu Dvanáct rozhněvaných mužů, byla na obžalovaného nejprve vložena vina, pro níž ale neexistoval objektivní základ. Velká část zainteresovaných zkrátka chtěla, aby byl Hilsner vinen, a to mělo stačit. Bylo třeba velké osobní odvahy Masaryka i dalších, kteří se v atmosféře všeobecné nenávisti dokázali postavit proti zfanatizované většině ochotné překročit veškeré normy a mantinely lidskosti. Ať je nám dnes vzorem právě Masaryk, nikoliv onen řvoucí dav.
