Článek
Volební systémy v druhé polovině 19. století
Po roce 1848 prošly české země v rámci Rakouska a později Rakouska-Uherska složitým vývojem svého volebního systému. Revoluční rok přinesl změny, která znamenaly konec stavovského systému začátek pokusů o zavedení systému zastupitelského. Nebylo to ale snadné.
V březnu 1848 byl vyhlášen tzv. Konstituční patent, který zachoval stavovský charakter zemských sněmů rozšířených o měšťanstvo. V dubnu potom následovala Pillersdorfova ústava, která zavedla dvoukomorový říšský sněm složený ze senátu a poslanecké sněmovny. Volby byly nepřímé, tedy prostřednictvím volitelů, a rozděleny na tzv. městskou a venkovskou kurií, přičemž dělnictvo a některé další skupiny zůstaly z voleb zcela vyloučeny.
Poté přišla příprava nové ústavy na Kroměřížském sněmu, který byl ale rozehnán a žádnou ústavu tak ani vyprodukovat ani nemohl. Následná Stadionova ústava z jara 1849 už jasně značila návrat k absolutismu a omezení zastupitelských institucí.
Rakousku se ale v dalších letech nedařilo hospodářsky ani vojensky v Itálii a chtě nechtě muselo dělat ústupky. Změny nastaly v roce 1860. Přišel tzv. Říjnový diplom, který obnovil říšskou radu a zemské sněmy. V roce 1861 potom následovala únorová ústava, která zavedla kuriový volební systém. Byly zavedeny velkostatkářské, městské a venkovské volební kurie.Pořád ale šlo o volitelský systém, který navíc nepokrytě zvýhodňoval bohaté vrstvy a také německy mluvící oblasti.
V roce 1873 byla provedena dubnová reforma, která přinesla přechod k přímým volbám do říšské rady a přidala čtvrtou kurií: obchodní a živnostenskou. V roce 1882 byl rozšířen počet oprávněných voličů a přibyla kurie všeobecná, která zahrnovala všechny muže starší 24 let, kteří jinam nezapadali. Je třeba zdůraznit, že pod pojmem všeobecné volební právomáme a budeme mít na mysli stále jen volební právo pro muže. Ženy jej získaly až s příchodem první republiky (s výjimkou velkostatkářek).
Jinými slovy: volební právo bylo stále nerovné. Hlas boháče měl výrazně větší váhu než hlas chudého.
Sociální demokracie proti Lidovcům
Vývoj šel zastavit nelze a v některých zemích se začalo zavádět všeobecné volební právo (např. v Belgii), což nemohlo uniknout ani lidem u nás a ti se začali dožadovat svých práv. Objevovaly se demonstrace a stávky. Za své si boj za všeobecné volební právo vzala především sociální demokracie. Ta začala požadovat zavedení všeobecného, rovného, tajného a přímého volebního práva. Strana vyzývala k účasti na demonstracích a stávkách, sama je organizovala a její tisk nenechal nit suchou na politicích, kteří podle něj zájem o tuto problematiku jen předstírali.
Na druhé straně barikády stáli Lidovci spojení s katolickými kruhy. V té době již nemohli ani oni otevřeně reformy odmítat, byli však mnohem opatrnější a neustále zmiňovali nebezpečí radikalizace a možné destabilizace celé monarchie. Propagovali proto spíše evoluční než revoluční přístup. Tlak byl ale zřejmý a např. 24. září 1905 se v Praze sešlo na 50 tisíc lidí, aby protestovali za zavedení všeobecného volebního práva.
K tomu došlo 26. ledna 1907, kdy byla císařem Františkem Josefem I. podepsána reforma předložená 1. prosince 1906. Ta znamenala zavedení všeobecného, rovného, tajného a přímého volebního práva pro muže starší 24 let. Není třeba připomínat, že žen se stále netýkalo. Rovnost voleb tak nebyla z dnešního pohledu naplněna, i tak šlo ale o významný posun.
Zdroje informací: https://is.muni.cz/th/x6q5t/Bakalarska_prace_-_Tomas_Valaskovcak.pdf
