Článek
Masaryk a plánování posledních věcí člověka
Když bylo Masarykovi v roce 1930 osmdesát let, začal se zamýšlet nad místem svého posledního odpočinku. Je samozřejmě možná, že na to myslel již dříve, ale zhruba od této doby máme o těchto jeho myšlenkách doklady.
V první řadě se o této věci zmínil v dopise, který poslal Karlu Čapkovi. V něm se zmínil, že by byl rád pohřben na Olšanech, neboť netoužil po žádném výjimečném postavení a pohřbu na jakkoliv výjimečném místě. Zkrátka a dobře, chtěl být pohřben jako každý jiný běžný občan. Odmítl také kremaci nebo dokonce balzamování. Představoval si, že na Olšanech bude vybudována hrobka pro celou jeho rodinu. O její návrh pak požádal svého „dvorního architekta“ Josipa Plečnika.
Je třeba říct, že v roce 1930 už na Olšanech ležel jeho syn Herbert se svými dvěma syny, kteří zemřeli již jako malé děti. Masarykova žena Charlotta byla pohřbena v Lánech, ale prezident plánoval, že v hrobce také spočine.
Masarykova smrt jako věc národní
Jedna věc je, jak si svoje posmrtné spočinutí představoval sám Masaryk, druhá potom, jak si jej představoval národ a jeho politická reprezentace. Právě v roce 1930 se Masaryk bavil na toto téma s premiérem Udržalem. Ten si to samozřejmě představoval jinak. Jeho nápad byl, že Masaryk bude pohřben na Pražském hradě, pod Vladislavským sálem, případně pod Španělským sálem. Další možností bylo některé nádvoří a zvažováno bylo i zbudování nového panteonu.
Debata o místě odpočinku pro prezidenta osvoboditele začala nabírat na obrátkách a objevovaly se i jiné nápady. Jedním z nich byl i pohřeb v tehdy novém národním památníku na Vítkově. Představa byla taková, že zde budou pochováni vůdci odboje a Masaryk bude mít vlastní místnost se sarkofágem. To však sám Masaryk jasně odmítnul. Tohle prostě nebyl „jeho styl“. Přesto byl ale na Vítkově skutečně zbudován pro Masaryka sarkofág z černého mramoru a do poslední chvíle šlo o reálnou možnost.
V úvahu připadala i realizace jakési nekropole na Bílé hoře, konkrétně v oboře Hvězda. Kromě Masaryka tam měli spočinout i legionáři, kteří byli v létě 1918 popraveni na italské frontě rakousko-uherskou armádou. Ti byli doposud pohřbeni na Olšanských hřbitovech. Návrat jejich těl do vlasti proběhl v dubnu 1921 a šlo o nesmírně významnou událost, k níž Masaryk sepsal projev. Právě fakt, že byli pohřbeni na Olšanech byl mimochodem jedním z důvodů, proč si tento hřbitov vybral původně i Masaryk.
Asi nejpodivnější nápad pak spočíval v tom, že Masarykovo tělo bude uloženo v katedrále sv. Víta vedle českých králů. Nakonec mělo ale vše dopadnout úplně jinak.
Hrob Tomáše Garrigue Masaryka a jeho rodiny v Lánech. Žádný panteon ani mramorový sarkofág, a přesto se jedná o mimořádné místo.
Masaryk a hřbitov v Lánech
Masaryk zemřel v září 1937 v době, kdy problém místa jeho hrobu nebyl vyřešený. Diskuse stále probíhala ale teď již bylo třeba konat. Masaryk měl být pohřben na malém hřbitově v Lánech, šlo ale v očích mnohých jen o dočasné řešení a později se měly jeho ostatky přesunout na „důstojnější“ místo. V Lánech jsou dodnes, v jednoduchém hrobu společně s manželkou Charlottou i synem Janem a dcerou Alicí. A kdokoliv lánský hřbitov dnes navštíví, jistě bude souhlasit s tím, že je důstojný víc než dost. Pravděpodobně z místa posledního odpočinku největší osobnosti našich moderních dějin čiší více důstojnosti, než kdyby došlo k realizaci nějakého národního panteonu. Nejde totiž o množství mramoru nebo zlata, z nichž je hrob zbudován. Mnohem důležitější je fakt, že se zde lidé spontánně shromažďovali v dobách útlaku a nesvobody. Co může o důstojnosti a významu místa svědčit více?
