Článek
Amerika na jevišti dějin
První světová válka znamenala mimo jiné i definitivní vstup Spojených států na jeviště světových velmocí. Americký prezident, tedy Woodrow Wilson, se stal významným hráčem a jeho slovo spolurozhodovalo o budoucnosti Evropy a celého světa. Woodrow Wilson byl však původně stejně jako britský premiér Lloyd George proti rozpadu Rakouska-Uherska.
Wilson a mnozí další viděli v existenci Rakouska-Uherska stabilizační prvek celého středoevropského prostoru a vznik tolika nových zemí považoval za riskantní. V tomto smyslu definoval i svých slavných „Čtrnáct bodů“. Jeden z nich se věnoval i osudu Rakouska-Uherska a spočíval v tom, že národům monarchie měla být udělena autonomie, nicméně celý státní útvar měl přetrvat.
Wilson, Masaryk a Československo
Jedním z důležitých momentů, které změnily Wilsonův postoj, byl rozhovor s Tomášem Garigguem Masarykem, který se uskutečnil 19. června 1918 v Bílém domě. Masaryk několik let po celé Evropě i mimo ni prosazoval myšlenku vzniku nových států na troskách Rakouska-Uherska, a právě díky rozhovoru s Wilsonem získal zásadní hlas podpory pro svoji vizi.
Dne 2. září 1918 uznaly Spojené státy Československou národní radu v Paříži a v nótě rakouské vládě z 18. října 1918 už Wilson jasně uvedl, že národy monarchie si samy určí svoji budoucnost. Tak se také stalo a po vzniku Československa byl americký prezident oslavován jako hrdina. V roce 1928 mu byl postaven pomník před Hlavním nádražím, které dostalo jeho jméno.
Wilsonovu sochu strhli nacisté a samozřejmě, že ani za minulého režimu se jeho jméno nesmělo prakticky vůbec vyslovovat v souvislosti s oficiální historií. Nyní se však socha do parku před nádražím vrátila a nechybí ani pamětní deska v interiéru nádraží. Tento spolutvůrce Československa se do historie ale zapsal i jinak, a ne vždy pozitivně.
Wilson a rasová segregace
Když se Woodrow Wilson ujal v roce 1913 svého úřadu, ministerstva federální vlády již byla desegrovaná. Wilson, jako velmi konzervativní politik, nařídil jejich opětovnou rasovou segregaci, byť možná pod určitým tlakem svých ministrů (což na věci nic nemění). Jednalo se o velký krok zpět, který přinesl velké zklamání celým skupinám americké společnosti. Wilsonovo jméno je tak kromě událostí, které jsou pro nás jednoznačně pozitivní a historické v tom nejlepším smyslu, i s věcmi, které lze dnes hodnotit už jen jako opravdu zpátečnické a špatné. Neznamená to samozřejmě, že bychom snad měli Wilsonovu sochu strhávat, je ale dobré si uvědomit, jak komplexní občas dokážou dějiny být.
