Článek
Příběh odvahy a vlastenectví
Dnešní příběh se sice české historie dotýká jen okrajově, ale vzhledem k tomu, že za první světové války sloužilo v rakousko-uherské armádě na 1,4 milionu Čechů, příběh jejich spolubojovníka stojí za připomínku.
Jméno muže, o kterém bude pojednávat dnešní článek, bylo Perris Simon. Známý byl ale také jako Ali Mahmud. O jeho životě toho vlastně mnoho nevíme. Pocházel buď z Konga nebo Senegalu a už jako dítě se dostal nejprve do Berlína a poté do Budapešti. Tam pracoval jako sluha v domácnosti jakéhosi Turka, později se ale stal vrátným v kině ve městě Nagyvárad (dnes se město jmenuje Oradea a leží na rumunském území).
Ve svém okolí byl velmi oblíbený pro svoji veselou a přátelskou povahu. V Uhrách strávil prakticky celý život a mluvil maďarsky naprosto plynně. Mimochodem, když o něm později psaly noviny, neopomněly zmínit, že maďarsky uměl také nadávat. Ali byl prostě Maďar každým coulem a svoji vlast měl opravdu rád. Když vypukla válka, považoval proto za samozřejmost, že ji půjde bránit se zbraní v ruce. Narazil ale na problém.
Perris Simon alias Ali Mahmud, jediný voják černé pleti sloužící za první světové války v armádě Rakouska-Uherska. Foto: Public domain, via Wikimedia Commons
Ali Mahmud ve válce
Ali se několikrát pokoušel vstoupit do rakousko-uherské armády, vždy byl ale odmítnut. Úředníci jako důvod uváděli, že jde o cizího státního příslušníka. Ali se ale nevzdal a šel dokonce za ministrem obrany Alexandrem von Krobatinem. Tomu jasně řekl následující:
„Velmi se stydím, že jako Maďar musím sedět doma, když ostatní mohou bojovat. Chci bojovat za svou vlast.“
Nevíme, jestli to byl ministerský zásah, který mu umožnil vstoupit do armády, v roce 1915 každopádně oblékl uniformu. Bojoval na ruské frontě, jistě i po boku českých vojáků (a současně možná i proti českým legionářům). V boji si vedl velmi dobře, byl povýšen na desátníka a získal několik medailí.
V tu dobu o něm také napsaly noviny, v nichž se objevil i jeho výrok o tom, že „bojuje proto, že si chce zasloužit maďarskou dívku“. Právě u těchto novinových článků se ale stopa Ali Mahmuda ztrácí. Není známo, zda se dožil konce války a pokud ano, jaké byly jeho další osudy. Jeho fotografie mu ale bez ohledu na to zajistila místo v historii.
