Článek
Podstata akce T4
Od poloviny třicátých let, tedy poté, co si upevnili svoji moc, se nacisté začali vážně zabývat úvahami o tom, jak německou společnost „očistit“ a zbavit jí nežádoucích osob. „Konečné řešení židovské otázky“ je dostatečně známé, stejně jako perzekuce dalších národnostních a etnických skupin. Nacistům ale padli za oběť i lidé, na které se dnes bohužel ve velkém zapomíná a v obecném povědomí jsou prakticky neexistující: šlo o tělesně a psychicky postižené osoby včetně malých dětí.
Postižení byli nacisty označováni jako „vadné“ osoby, které nemají v „árijsky dokonalé“ německé společnosti žádné místo. Podle nacistů byli tito lidé genetickou i ekonomickou zátěží a jako takoví neměli právo na život. Tyto úvahy dostaly svoji skutečnou temnou podobu na podzim roku 1939, když byl Adolfem Hitlerem podepsán dekret, který zmocňoval lékaře provádět u nevyléčitelně nemocných „usmrcení z milosrdenství“.
S milosrdenstvím ale aktivity úřadu, který pro tento účel vzniknul na berlínské adrese Tiergartenstraße 4 (podle této adresy je akce často označovaná jako T4), neměly vůbec nic společného. Šlo zkrátka o program, který si kladl za cíl zbavit společnost lidí s postižením. Z popisu reálné podoby programu T4 se potom každému normálnímu člověku musí nutně udělat nevolno.
Průběh akce T4
V Německu a Rakousku začaly být pod vedením doktora Viktora Bracka nejprve vytvářeny pediatrické kliniky, které následně začaly ve spolupráci s klasickými zdravotnickými ústavy oslovovat rodiny dětí s postižením s tím, že jim v těchto klinikách bude poskytnuta odborná péče.
V ústavech, které často zvenku vypadaly jako skutečná sanatoria, ale ve skutečnosti začaly být děti vražděny, ať již léky, vyhladověním či jinými způsoby. Velmi brzy potom došlo k rozšíření akce na dospělé a vraždění se přesunulo i do sanatorií, pečovatelských domů či léčeben. Právě v rámci tohoto programu byla „otestována“ kombinace plynové komory a krematoria, později v koncentračních táborech zvětšená do monstrózního měřítka.
Jedno z likvidačních center využívaných v rámci akce T4, konkrétně v Hadamaru.
Od ledna 1940 do srpna 1941 bylo v rámci T4 zavražděno 70 273 „vadných“ lidí. A proč právě do srpna 1941? Protože poté byl program oficiálně zrušen. Důvodem k tomu byla především kampaň populárního biskupa Clemens von Galena, který proti tomuto vraždění protestoval a otevřený střet s katolickou církví nebyl v Hitlerově zájmu.
To ale neznamená, že by snad nacisté s vražděním skončili. Po několika měsících byl program v tichosti obnoven, probíhal ale ve větším utajení a pokračoval samozřejmě až do konce války.
Akce T4 a českoslovenští občané
Pro nás je důležité i to, že celá akce se dotkla i mnoha československých občanů i přesto, že pro ně nebyla určena. Akce T4 byla totiž pro občany německé národnosti, šlo o očišťování árijské rasy a německého národa, takže se Čechů teoreticky vůbec netýkala. Realita byla ale trochu jiná.
V první řadě byly oběti mezi obyvateli pohraničí odstoupeného po Mnichovu Německu. Ti již byli považováni za říšské občany a neplatily pro ně žádné výjimky. Stejně tak ale byli v léčebnách na sudetském území ve chvíli jeho obsazení i Češi. Ti měli být sice z vraždění vyjmuti, ve skutečnosti k tomu ale v mnoha případech nedošlo. V období let 1939-1941 bylo v rámci této akce zavražděno více než tisíc lidí z předválečného Československa.
Tyto oběti jsou české veřejnosti bohužel prakticky neznámé a se zmínkami o nich se lze setkat jen velmi zřídka. I oni si přitom zaslouží vzpomínku a úctu, stejně jako všechny ostatní oběti holocaustu.
Zdroje informací: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1301/081-094.pdf
