Článek
Šlechta, národnost a první republika
V první řadě je třeba říct, že první republika šlechtu jako takovou oficiálně neuznávala. Po vzniku Československa šlechtické tituly zanikly a šlechta (nyní již bývalá) ztratila svá privilegia. Stejně tak lze ale jen těžko vymazat vliv, který si šlechtické rody budovaly po dlouhá staletí, nemluvě o tom, že stále disponovaly velkými majetky. Je ale logické, že vztah bývalé šlechty s první republikou byl v jistém smyslu napjatý.
Druhou věcí, kterou nelze nezmínit, je otázka národnosti šlechty. To je ve skutečnosti hodně složitá otázka. Šlechta vnímala národnost jinak, než „obyčejný člověk“. Sama podstata šlechtického stavu byla značně kosmopolitní, rody v různých koutech Evropy mezi sebou pojily sňatky apod. Dělení šlechty na českou a německou je proto hrubým zjednodušením.
Šlechtici (a platilo to i v době první republiky, kdy už se samotný pojem šlechtic stal relativním) chápali své vlastní národnostní určení jako výsledek poměrně komplexní sady parametrů. Často se mluví o tzv. „zemském principu“. Ten zahrnoval původ rodu, historickou zkušenost, vazby na ten či onen královský rod apod. Velmi důležitý byl jazyk bývalých poddaných a v neposlední řadě i vlastní pocitové chápaní národnosti.
To vše se samozřejmě projevilo i v druhé polovině třicátých let. Byli šlechtici, kteří nepokrytě podporovali nacistické snahy o rozbití Československa. Typickým příkladem je Max Egon von Hohenlohe-Langenburg, který přímo financoval Henleinovu SdP. Dalším otevřeně prohitlerovským šlechticem byl Oldřich Kinský. Zrovna jméno Kinský hrálo ale významnou roli i na druhé straně barikády.
Tři deklarace české šlechty
Brzy se vydělila skupina českých šlechticů, kteří jednoznačně nacismus odmítali a vyjadřovali loajalitu k Československu. V květnu 1938 např. František Schwarzenberg u příležitosti své promoci na Karlově univerzitě pronesl projev, v němž opětovně potvrdil věrnost Československu a připravenost ho bránit:
„Před několika lety jsem přísahal na prapor našeho pluku, že se zbraní v ruce budeme hájiti celistvost a samostatnost našeho státu. Všichni doufáme, že k této nutnosti nedojde, ač se jí nelekáme.“
Další velkou demonstrací loajality české šlechty republice byla návštěva delegace dvanácti představitelů jedenácti šlechtických rodů u prezidenta Beneše v září 1938. Vedoucím delegace byl František Kinský a autorem předané deklarace Karel Schwarzenberg. Mimochodem, Kinští byli v delegaci dva, aby vyvážili rodovou hanbu, kterou způsobil Oldřich Kinský příklonem k nacismu.
Věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. …. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli, a i dnes chceme hájiti.
V určitém smyslu jsou ještě důležitější další dvě podobné deklarace z 24. ledna 1939 a poté z 6. října 1939. Je třeba si uvědomit, že ty už se děly v úplně jiné situaci. Zjednodušeně řečeno už bylo pro bývalou šlechtu mnohem obtížnější a riskantnější trvat na své loajalitě k Českému státu a národu. Nejprve tedy přišla lednová deklarace:
… Jsme hotovi, kdykoliv by se potřeba tohoto ukázala, státu podle svých schopností a sil posloužiti. To nám ukládá za povinnost účast našich předků na tisíciletých osudech tohoto státu.
Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků.
Zcela výjimečným činem bylo potom přihlášení se české šlechty k českému národu v době, kdy již byl zřízen protektorát. Na šlechtu byl vyvíjen velký nátlak, aby přijala říšské občanství. A do toho řada šlechticů otevřeně a oficiálně prohlásí následující:
… Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.
Není žádným překvapením, že nacistům toto prohlášení neuniklo a na řadu šlechtických statků byla uvalena nucená správa, představitelé rodů začali být perzekuováni a několik jich skončilo ve vězení. Jednalo se třeba o Františka Czernina, Františka Schönborna, Františka Kinského a řadu jiných. Zdeněk Bořek-Dohalský byl popraven, Antonín Bořek-Dohalský zahynul v Osvětimi. Právě on je příkladem šlechtice, který se aktivně účastnil odboje.
František Bedřich ze Schwarzenbergu, jeden z hlavních tvůrců deklarace české šlechty.
Členové rodu Lobkowiczů se účastnili odboje v zahraničí, Eduard bojoval u Tobruku, jeho bratr byl diplomatem exilové vlády, František Schwarzenberg se účastnil pražského povstání. Karel Schwarzenberg nebo Norbert Kinský zase bojovali s Němci v jižních Čechách.
Závěr
Co z toho všeho plyne? Je zřejmé, že šlechtu nelze ani v nejmenším obvinit z plošné kolaborace s nepřítelem. Naopak, mnoho rodů jasně deklarovalo loajalitu k Československu i v době, když bylo jasné, že jim za to hrozí perzekuce. Mnoho představitelů české šlechty se zapojilo do odboje a někteří i zemřeli na popravištích nebo v koncentračních táborech.
Není příliš dobrou vizitkou poválečné vlády, tím méně potom té komunistické, jak bylo se šlechtou a jejími majetky naloženo po roce 1945 a 1948…
Zdroje informací:
