Článek
Vražda Vladimíra Mandíka
Obec Koubalova Lhota najdete na pomezí Středočeského a Jihočeského kraje, v prostoru mezi Milevskem a Kamýkem nad Vltavou. V noci ze 13. na 14. února 1951 se při návratu z odpolední směny na šachtě v nedaleké Krásné Hoře nad Vltavou vracel Vladimír Mandík. Byl to horník a také předseda MNV v Koubalově Lhotě. Bylo ale něco před půlnocí, když jej někdo přepadl a brutálně zavraždil mnoha ranami holí.
Hned následující den byli zatčeni další dva občané obce, také komunisté, Václav Junek a Alois Lacina. K nim brzy přibyl třetí obviněný, jistý Karel Máša. Pravdou je, že Mandík měl s ostatními (především s Junkem) spory. Lze říci, že mezi sebou soupeřili o moc v obci.
Vyšetřování vraždy se ujala milevská StB a práce jí šla opravdu „od ruky“. Státní bezpečnost měla rychle jasno v tom, že tři zatčení se tak bránili kolektivizaci a vstupu do jednotného JZD, že se neštítili vraždy předsedy MNV. Citujme:
„Po odstranění Mandíka chtěli úplně ovládnout vesnici, zabránit vybudování JZD a tím znemožnit občanům Koubalovy Lhoty, aby se i oni podíleli na šťastném novém socialistickém životě, ke kterému vede lidově demokratické zřízení,“
I letmý pohled do spisů ale ukazuje, že se skutečným vyšetřováním měly aktivity StB společného jen pramálo.
Vyšetřování, které vyšetřováním nebylo
Vyšetřovatelé StB jaksi nepovažovali za nutné brát v potaz takové „detaily“ jako vedle těla ležící nábojnici a krvavé skvrny, či dokonce díru po kulce za uchem. Ta se sice objevuje až ve spise ze 60. let, kdy byl případ znovu otevřen, ale svědek mluvící o výstřelu nikoliv. Stejně tak zde byly stopy vedoucí opačným směrem, než kudy měli obvinění prchat apod. Co na tom, že obvinění měli minimálně částečné alibi?
A co víc: obžalovaní se odmítali přiznat. V 60. letech vypověděl jeden z vyšetřovatelů, že proti obviněným bylo použito fyzické násilí. Jak něco takového v padesátých letech vypadalo, dnes dobře víme. Brutální bití, odpírání spánku apod. Použití těchto metod odpovídá i fakt, že zatčení několikrát podepsali přiznání a vzápětí jej po transportu zpět na celu odvolali.
Pokud ale strana rozhodla, výsledek byl daný předem. Soud se koná v Milevsku v sokolovně a trvá jen dva dny. Soudkyni je 22 let a na sobě nemá talár nýbrž svazáckou košili. Podle svědectví jsou všichni tři fyzicky zubožení, stráže je musejí podpírat, mlčí. Jediný akt vzdoru předvede Junek když vykřikne:
„Soudíte nevinné, já jsem nikoho nezabil a vy to víte. Vrazi jste vy!“
Rozsudek padne 9. března, o pět dní později proběhne soud odvolací, který trvá přesně 30 minut. O dva dny později, 16. března 1951 v pět hodin ráno, jsou všichni tři oběšeni.
Rehabilitace a přiznání justiční vraždy
V roce 1965 došlo k opětovnému otevření případu. Soud jasně rozhodl, že doznání získané za použití fyzického mučení i psychického nátlaku nelze akceptovat a jiné důkazy nejsou. Výsledkem je, že všichni tři jsou posmrtně zproštěni obžaloby. V červnu 2020 se potom stát prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti omluvil a celý proces označil jako justiční vraždu.
Stejně zajímavé je i vyšetřování, které po sametové revoluci vedl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ačkoliv k jednoznačným závěrům vyšetřování nedošlo, jako realistickou označilo verzi, že Mandík byl zavražděn přímo komunistickou stranou, resp. že ta si vraždu objednala. A důvod? Mandík byl na stáži v Sovětském svazu a po návratu se ve skutečnosti – světe div se – stavěl proti kolektivizaci.
Je tak poměrně pravděpodobné, že komunisté se jej zbavili a udělali z něj propagandistický nástroj adorující přesný opak toho, v co Mandík ve skutečnosti (minimálně v poslední fázi života) věřil.
Zdroje informací: https://www.totalita.cz/proc/proc_lhota_koubalova.php
