Článek
Katastrofa u Šakvic: srážka je nevyhnutelná
Ručička hodinek se přehoupla přes půlnoc a začal Štědrý den roku 1953. Většina lidí byla v té době v posteli, netýkalo se to ale všech. Někteří byly v té době ve vlaku. Třeba cestující v rychlíku R4 jedoucího z Prahy do Bratislavy, anebo ti, kteří se vraceli z večerních směn osobním vlakem 718 na trase z Brna do Břeclavi. Někteří poklimbávali, jiní se těšili na nadcházející svátky v kruhu svých rodin. Nikdo z nich ale netušil, že mnoho z nich prožívá poslední minuty svého života.
Před jednou hodinou ráno zastavil zpožděný osobní vlak 718 plný cestujících nedaleko stanice Šakvice přesně podle regulí na návěstidlo nastavené do polohy „Stůj“ a čekal na projetí rychlíku Bratislava – Praha, tedy vlaku jedoucího opačným směrem než rychlík R4. Strojvůdce ani nikdo z cestujících v tu chvíli nevěděli, že je osud vlaku již zpečetěn. Našli se nicméně tací, kteří čekat odmítli a vystoupili z vlaku s tím, že do stanice dojdou pěšky. Zachránili si tím nevědomky život.
Lokomotiva řady 498, stejného typu jako lokomotiva rychlíku R4
Strojvůdce rychlíku R4 Ambroz Růžička a topič Štefan Adamec totiž posilněni alkoholem na svých stanovištích usnuli. Jejich vlak se nekontrolovaně řítil po trati rychlostí 90 km/hod. Výpravčí ve stanici Šakvice si problém uvědomil, rychle zareagoval a povolil osobnímu vlaku rozjezd. To už ale srážce zabránit nemohlo. Ničeho zvláštního si bohužel nevšiml vlakvedoucí Josef Hubač, který by teoreticky neštěstí zabránit mohl.
Hodiny ukazují čas 1:06
V jednu hodinu a šest minut ráno narazil nikým neřízený rychlík R4 zezadu do pomalu se rozjíždějícího osobního vlaku 718. Jen samotná rychlíková lokomotiva vážila 176 tun a dřevěné vagony osobního vlaku ničila jako by byly z papíru. Náraz byl tak silný, že odtrhl lokomotivu osobního vlaku, která sama dojela až na šakvické nádraží. Bilance neštěstí byla děsivá: 106 mrtvých (někdy se udává číslo 103) a 102 zraněných.
Veřejná bezpečnost obdržela informaci o nehodě v čase 1:15 a na místo vyrazili příslušníci VB, požárních sborů, lékařské pomoci i armády. Právě armáda musela místo nehody hlídat ještě několik dní, neboť se objevily případy rabování zavazadel, a dokonce i okrádání mrtvých.
Následky nehody a informování veřejnosti
Československá veřejnost se o nehodě prakticky neměla šanci dozvědět. Vyšetřování bylo vedeno v režimu „tajné“ a v Rudém právu vyšla jediná kratičká zpráva o několika málo větách, ve které vůbec nebyl zmíněn počet mrtvých nebo raněných. Z havárie dokonce ani neexistuje fotografická či filmová dokumentace.
Komunistický režim si zkrátka nepřál žádnou negativní reklamu, strojvedoucí Růžička byl navíc členem strany a otcem československého reprezentanta v cyklistice. Prezident Zápotocký vyznamenal asi 30 lidí podílejících se na záchranných pracích.
Za nehodu byli nakonec odsouzeni tři lidé – opět bez toho, aby byla informována veřejnost. Ambroz Růžička na 5 let vězení, Štefan Adamec na čtyři roky a vlakvedoucí Josef Hubač na tři roky. Kvůli utajování nebyla na šakvickém nádraží ani pamětní deska. Ta se tam objevila až v roce 2011.
Bohužel, ani takto tragická nehoda nevydržela být tou nejtragičtější v naší historii. V roce 1960 totiž při neštěstí u Stéblové zahynulo dokonce 118 lidí a 110 jich bylo raněno. Doufejme, že tuto nehodu již žádná jiná nikdy nepřekoná.
