Článek
Od kolotoče k únosu autobusu
K nejčastěji obdivovaným vlastnostem skupiny tzv. světských jsou silné rodinné vazby. Jsou však případy, kdy působí spíše negativně. Robert, Václav a Milan Barešovi byli bratranci narození mezi lety 1956 a 1958, všichni pocházeli ze sociální skupiny provozovatelů pouťových atrakcí a všechny také pojilo nedostatečné vzdělání i brzká zkušenost s drobnou kriminalitou.
Ani jeden z bratranců nedokončil základní školu a Veřejná bezpečnost se s nimi rychle seznámila při vyšetřování krádeže slepic, obecního amplionu nebo vloupání do bytu. Za to si Robert Bareš odseděl půl roku ve vězení. Milan Bareš vězení poznal taktéž, i on za majetkovou trestnou činnost. Třetí z bratranců, Václav, se vězení vyhnul jen proto, že byl chycen jako mladistvý.
V sedmdesátých letech již ani jeden z nich u podniku Pražské lunaparky nepracoval a všichni se živili jako nekvalifikovaní dělníci, Robert Bareš se dokonce oženil. Jeho život ale i poté pokračoval v zaběhnutých kolejích a jeho manželka si na něj často stěžovala u Národního výboru a obviňovala jej z fyzického násilí.
Na jaře 1978 se Milan Bareš vracel z vězení, ale Robert Bareš do něj měl za další krádeže nastoupit znovu. A v té době se v jeho hlavě zrodila myšlenka útěku do Západního Německa. Pro svůj plán nadchnul i své bratrance. Je samozřejmě jasné, že se jednalo o plán značně naivní, bez jakékoliv naděje na úspěch. I kdyby se jim do SRN podařilo dostat, nikdy by se svojí minulostí a jasnou motivací v podobě úniku před vězením azyl nezískali a německé úřady by je vrátily zpět. To, že to nevěděli tři bratranci s nedokončenou základní školou lze ale pochopit. Fakt, že to nevěděli nebo nebrali v potaz pohraničníci, stál bohužel život nevinného člověka.
Vlastní únos a pokus o útěk
Dne 23. května 1978 se všichni vydali v Trabantu Roberta Bareše směrem k hranicím. Ještě předtím se ale vloupali do hájenky u Řevničova, kde ukradli lovecké střelné zbraně. Kolem šesté hodiny večer dorazili do Chebu. Na parkovišti u chatové oblasti poblíž města uviděli zaparkovaný autobus. Ten přepravoval gymnazisty z Říčan, kteří se vraceli z výletu ve Východním Německu.
Na místě, kde jejich autobus objevili únosci, měli studenti přespat a jejich vyučující právě vyřizovali ubytování. Bratranci proto vtrhli do autobusu se zbraněmi v rukou a po jednom výstřelu nařídili řidiči, aby se rozjel k hranicím se SRN. Po cestě nechali ve chvílích, kdy projížděli kolem hlídky pohraniční stráže vystoupit postupně dva chlapce, kteří měli vyřídit požadavek na to, aby autobusu nebylo bráněno v průjezdu přes hranici.
Po příjezdu k přechodu Pomezí nechali únosci vystoupit dalšího chlapce a jeden z únosců vystřelil na hlídku pohraniční stráže. Zburcovány tak byly veškeré síly pohraniční stráže v oblasti. Závora ale zůstávala zavřená. Následoval další výstřel směrem k pohraničníkům, kteří začali zpět pálit na autobus bez ohledu na to, že v něm sedí celá třída středoškoláků. Výsledkem byla jedna zraněná dívka. Tu únosci následně propustili.
Několik dalších hodin se neslo ve znamení střídání hrozeb únosců a požadavků pohraničníků na propuštění únosců. Po půlnoci dorazili na místo dva náměstci ministra vnitra, kteří převzali vyjednávání. Dohoda nakonec zněla následovně: otevře se první závora, až autobus dorazí k té druhé, únosci propustí všechna rukojmí kromě řidiče a bude jim umožněn průjezd.
Na tomto místě je třeba upozornit, že samotné interní směrnice pohraniční stráže pro takový případ nařizovaly autobus s rukojmími pustit a následně měla diplomacie žádat zatčení a navrácení únosců. Pohraniční stráž však byla v tomto případě odhodlána zastavit je za každou cenu, třeba i za cenu životů nevinných. U druhé závory skutečně únosci propustili studenty, řidič však v autobusu stále zůstával.
Za druhou závorou pohraničníci připravili prkna s hřebíky, železné zábrany a ve skrytu čekal obrněný transportér. Závora se otevřela, rychle se poté ale zavřela. Únosci opakovali hrozby o zabití řidiče a závora se otevřela podruhé. Obrněný transportér vyjel z úkrytu, přehradil autobusu cestu a pohraničníci začali na autobus pálit vším, co měli k dispozici. Neřízený autobus narazil do transportéru, neboť řidič Josef Novák, otec malého dítěte, byl okamžitě mrtvý, zabitý střelbou pohraničníků. Mrtvý byl i Milan Bareš, zbývající dva bratranci přežili se zraněními.
Soud s únosci
Zbývající dva únosci stanuli před soudem. Průběh vyšetřování byl však motivován především snahou zprostit pohraničníky odpovědnosti za život Josefa Nováka. Ze závěrů muselo plynout, že jej zavraždili únosci. Oba bratranci zcela změnili svoji výpověď a za vraha označili svého mrtvého příbuzného. Je třeba zdůraznit, že kulky, kterými byl řidič zabit, byly nepochybně vystřeleny ze zbraní pohraničníků, v tomto případě šlo jednoznačně o úpravu výpovědí pod taktovkou vyšetřovatelů.
I přesto, že Robert Bareš změnil svoji výpověď, byl stejně odsouzen k trestu smrti, který byl také vykonán. Václav Bareš byl potom odsouzen na 25 let vězení. Po revoluci mu byl trest snížen na 11,5 roku.
