Článek
Tentokrát jsem do hustě a pečlivě poskládaného programu kafíček, obědů a večeří s přáteli zařadila i návštěvu úřadu. Propadl mi totiž pas, a to už před čtyřmi lety.
Již mnoho let žiji v zahraničí, ale v EU si vystačím s občankou. Do Čech nejezdím pravidelně ani příliš často, zato ráda. V posledních letech mi to vychází zhruba jednou za rok. A vždy je čemu se divit.
První šok, na který jsem už za ta léta připravená, ale vždycky mě hned na letišti v Praze zase znovu omráčí, je fakt, že kolem mě najednou všichni mluví česky. To já ale taky. Jsem tedy mezi svými. A tudíž bych měla všechno vědět a být připravená.
Jenomže časy i lidi, natož systémy se mění. Ani úřady už nejsou to, co bývaly. Člověk tam přicházel s obavami, co zase pokazil, co mu chybí, co by měl vědět a neví, a strohá a povýšená úřednice mu vyčinila jako zlobivému děcku. Tak si to z dávných časů pamatuji a pokaždé mě zase znovu překvapí, jak moc se věci změnily. Tentokrát ještě víc než kdykoli předtím.
My Češi jsme na první pohled velmi uzavření lidé. Tváříme se nepřístupně a po ulicích chodíme s výrazem „ani se ke mně nepřibližuj“. Jako bychom se báli, schovávali se do svých ulit a čekali, co přijde. I já se tak trochu bojím, co přijde. Definovat zvláštnost energie, která z Čechů vyzařuje, a jejíž jinakost s odstupem vnímám, je úkol nelehký.
A pak člověk vejde do kavárny, na poštu či na úřad nebo někoho osloví s dotazem. Jako mávnutím kouzelného proutku se z kakabusu stane milý, přívětivý a zdvořilý člověk. Žádný protiva, jak na první pohled vypadá. Až na výjimky pochopitelně, ty ovšem bývají extrémní. Zkrátka žádná nuda.
Schůzku jsem si udělala online na Městském úřadě Prahy 1 z praktických důvodů. Stejně jsem byla ve městě a měli spoustu volných termínů bez čekání. Jaká úleva!
Nasadila jsem seriózní výraz, protože něco takového jako obnova pasu je přece seriózní záležitost, a navíc se mám posadit do židle proti úřednici za sklem, která požívá pravomocí mě vypeskovat, když na to přijde. A to já se pak zase nedám. Jsem přece taky Češka a vím, jak na to.
Paní byla stroze profesionální, ale hlas měla o poznání měkčí než ty dávné úřednice, jak si je pamatuji. Byla příjemná a na mé hloupé dotazy neodpovídala jízlivě, ani s pozdvihnutým obočím. Vytiskla mi plnou moc, aby mi pas mohl vyzvednout někdo jiný a klidně mi vysvětlila, jak to funguje. Jaká úleva. Až do momentu, než mě poslala k jinému okénku pořídit fotku.
Přišel okamžik pravdy, hanby a děsu. Marně jsem ráno stála půl hodiny před zrcadlem, fénovala si vlasy do přijatelného tvaru, malovala oči, rozjasňovala tváře a zvýrazňovala rty, aby ta fotka aspoň za něco stála. Teď jsem po několika hodinách seděla sklíčená před objektivem, který stejně ukáže úplně jinou realitu. A taky že jo.
I tahle paní byla přívětivá. „Bradu trochu dolů a hlavu natočte mírně vpravo.“ Udělala jsem, jak žádala. Na displeji vyskočily dvě fotky, barevná a černobílá, a já přidušeně vyjekla a poskočila na židli. To si asi spletli, takhle přece nevypadám!
Nemám o sobě a svém stárnoucím obličeji sice žádné přehnané mínění, ale tahle ošklivá karikatura, kterou mi ukázali, to už je přece jen trochu moc. Zatvářila jsem se asi hodně zoufale, protože paní za foťákem řekla shovívavě: „Klidně můžeme udělat další, jestli se vám to nelíbí,“ chlácholila mě. No jasně, že uděláme další.
A pak další a další. Fotek bylo celkem 8 a ta milá paní by klidně se mnou trpělivě dál vybírala tu nejlepší variantu, kdybych už nebyla na pokraji pláče a nechtělo se mi utéct, jít někam na panáka a zapomenout na trapnou pravdu, že asi vypadám úplně jinak, než jak se každý den vidím v zrcadle.
„Zkuste si dát ty vlásky trochu stranou, možná to bude lepší,“ soucítila se mnou úřednice a jako nejlepší kamarádka se mnou vybírala tu nejpřijatelnější ze všech strašných možností. Třeba se cítila za to, jak vypadám, tak trochu zodpovědná. Smát se sice nesmím, ale mírný úsměv se povoluje stejně jako tvářičky buldoka s rodokmenem. Aby taky ne, když se proti všem pravidlům estetiky žádá sklonit bradu.
Po čísle čtyři už stejně byly všechny fotky takřka k nerozeznání, takže jsem prstem odevzdaně zabodla do obrazovky: „Tak třeba tuhle“ a poraženě se odplazila na sklenku vína, abych se s odhalením pravdy o svém obličeji trochu srovnala.
Zašla jsem do kavárny, kde jsem den předtím seděla s kamarádkou. Byla tam stejná číšnice, která si pamatovala, že jsem včera měla merlot a s úsměvem se zeptala, jestli si dám to, co vždycky. Po dvou dnech už jsem štamgast. To je, co?
Úřednice na poštovní přepážce check pointu konečně vypadala stroze a přísně. V duchu jsem se zatetelila, že nakonec je všechno tak, jak má, a mé dávné vzpomínky na rodnou hroudu neutrpí příliš velkou ránu. Jenomže paní se také jako lusknutím prstem změnila v milou osobu. Když jsem se už potřetí ptala, jestli se mám podepsat do téhle nebo vedlejší kolonky, neudělala ze mě úšklebkem nesvéprávnou osobu, jak jsem předpokládala, ale trpělivě prstem zabodla do knihy a usmála se na mě.
Po zážitku na pasovce mi spadl hřebínek a já, vědoma si faktu, že můj strhaný a geometricky nevyvážený obličej je v přímém rozporu s mým dosud zdravým sebevědomím, zařadila jsem se do davu v lehkém předklonu a uzamkla se do sebe stejně jako lidé na ulici a spolupasažéři v tramvaji.
Po očku jsem pozorovala tichý dav lidí s duchem nepřítomným výrazem a přemýšlela, v čem se atmosféra českého dopravního prostředku liší od španělského či anglického, které tak dobře znám. Až na zastávce přistoupil pár odhadem sedmdesátníků.
Vmezeřili se do stojícího davu, chytli se tyče a pokračovali ve své konverzaci, aniž by ani náznakem hledali volné místo k sezení. Ze své sedačky vyskočila paní ve věku zhruba čtyřiceti let a nabídla jim své teplé místo. Z vedlejší sedačky hbitě vyskočila jiná paní a se slovy: „Pojďte se posadit vedle paní, ať si můžete povídat,“ pustila sednout i pána a ještě ho přidržela, aby neupadl, když se tramvaj rozjela.
V kavárnách a restauračních zařízeních jsem úplně zmatená. Obsluhují mě úslužné, ale poněkud korektně vycvičené baristky a žoviální číšníci, kteří vystřídali kdysi přehlíživé až ironické a povýšené starší kolegy. Nevím, co si o mě myslí, ale jsou ke mně zdvořilí, a to se počítá.
Z Prahy jsem odjížděla s tím, že už zkrátka nic není, jak bývalo, a mně nezbývá než se s novou realitou smířit. Čas běží a lidé se mění. A já budu muset výrazně pozměnit jak své představy o protivných a ironických Češích, tak i o svém obličeji.
Bylo mi v té krásné Praze fajn. Je tam blaze, i když draze…
