Článek
John je Angličan a oba žijeme v Barceloně. On déle, než jsem já vůbec na světě a v domově důchodců bydlí teprve necelý rok. Sám už ven chodit nemůže, takže mě jeho rodina platí, abych mu dělala párkrát do týdne společnost a vzala ho někam ven. Na procházku, na pivo, na oběd, na večeři, téměř cokoli, co si starý pán zamane.
Ne tedy tak úplně. Na prodloužený víkend, což je jeho největším snem, ho nevezmu, ani na pláž nebo na diskotéku. Na to už jeho tělesná konstituce nestačí. Johna je mi ale vždycky moc líto, když ho musím zklamat a dívat se mu přitom do očí, ve kterých je patrný smutek ze smíření se s životní realitou. On by tak moc chtěl a už nemůže.
John si nežije špatně sám ve velkém klimatizovaném pokoji s vlastní koupelnou, ale residence, jak se místním domovům pro staré lidi říká, přece jen není domov. Je to poslední štace a John to moc dobře ví.
Hlava mu totiž na rozdíl od těla běží jako mladému muži. Žádný náznak zmatenosti, zapomnětlivosti a všechny kognitivní funkce má v naprostém pořádku stejně jako zdraví. Když mi chce zavolat, zvedne svůj chytrý telefon a zavelí: „Siri, vytoč Alenu.“
John má všechny své zuby, plno vlasů, na dálku vidí líp než já a žádná nemoc ho netrápí. Jenom je už zkrátka vetchý.
Jeho tělo už není příliš stabilní a řekněme, že je John trochu „viklavý.“ Po pokoji se pohybuje bez pomůcek, po chodbách residence s hůlkou na kolečkách a ven na ulici jdeme s chodítkem. Bedlivě kontroluji cestu, aby John nezajel kolečky do díry nebo z obrubníku, protože bych jeho 187 cm výšky chytala jen stěží. A jeho pád je mojí nejhorší noční můrou. Tedy jak se to vezme. Bolehlav mám hlavně z jeho romantické duše.
Než se nastěhoval do residence, žil John ve svém domě na pobřeží Maresme. Ale ne sám. Vypadlo z něj totiž, že si několik let po smrti manželky, která zemřela před deseti lety, našel přítelkyni. A já zvědavostí málem pukla. Jak si muž v tak požehnaném věku najde přítelkyni? A co je ona zač? A proč vůbec?
Při našem nedělním obědě se John rozpovídal. Bylo mu už téměř 87, když si našel partnerku na jedné známé online seznamce. O svém věku lhal, stejně jako mnoho jiných mužů a žen, ale John se nestyděl ubrat si celých 10 let. Zřejmě se na ně cítil a vzhledem k jeho vitalitě byl takový úskok dost možná uvěřitelný.
Než se s touto ženou usadil, chodil na schůzky, respektive na ně povětšinou jezdil autem, s různými ženami, bral je na večeře či na sklenku vína, tak jak se to při seznamování dělá. Jak dlouho spolu s onou vyvolenou randili, než jí nabídl spolubydlení, to nevím.
Ženě je o 24 let méně. V té době jí bylo 63 let a jako mnoho zdejších občanů pochází z Venezuely. Těžko říct, co ženu v takovém věku láká na muži, kterému bude brzy 90 let, ale domnívat se jistě můžeme. Každopádně se jí několikaletý vztah vyplatil.
Dáma se po čase nastěhovala k Johnovi do domu na pobřeží. O jejich intimním životě se John nezmiňoval a já se neptala, nějaký ale mít museli, protože to byl zcela jistě jeden z důvodů, proč si John vybral podstatně mladší ženu. Už ho znám dost dobře, abych věděla, že platonická láska či pečovatelská výpomoc není to, po čem touží.
Láska ale vyprchala. John se svěřil, že se z jeho partnerky vyklubala obsesivně pobožná žena, která začala několikrát denně navštěvovat kostel, a kromě toho jí prý přeskočilo. Hlubší analýzu jejího mentálního stavu ale vynechal.
John se odstěhoval do domova důchodců, ale přítelkyně v jeho domě zůstala a její přesun teď řeší Johnův syn. Na ulici ji ale rodina nevyhodí, nýbrž jí k bydlení poskytnou jiný rodinný dům.
A protože má John dobré srdce, onu ženu jen tak nezapudil. Místo toho se s ní oženil. Svatba to byla pouze formální a jejím účelem je vdovský důchod, který jí jednou připadne. Španělský systém je totiž v tomto ohledu velmi štědrý a vdovská penze se pobírá ve výši zhruba 70% až do konce života.
Johnovi ale romantické myšlenky ani tento neúspěšný svazek z hlavy nevyhnal a dál je zlobivým chlapcem, jak o sobě sám říká. Přiznává se, že hříšné myšlenky má stále.
Často se na mě zalíbeně zahledí, pochválí mi oblečení nebo účes a v očích má přitom ohýnky. Na uvítanou a rozloučenou mě pevně obejme a já mu nastavím tvář na zdvořilý polibek. Občas mu ujedou takové ty řeči, které se běžně vedly v jeho mládí, ale z dnešního pohledu jsou nepatřičné. Nezlobím se na něj. John není oplzlý, pořád je gentleman jak se patří.
Je ale přímý jako laserový paprsek a většinu našich konverzací, ať už se bavíme o jeho či mém životě, současné politické situaci nebo o tom, co budeme dělat příště, dokáže nepozorovaně stočit k osobním tématům. Občas mě tím vyvede z rovnováhy.
Při jedné z našich prvních schůzek se mě John nenápadně zeptal, jestli mám přítele. Nemám. Jak je to jenom možné? Taková milá atraktivní dáma a nemá přítele? To musí být něco špatně.
Při našem dalším sezení u piva mi John položil zásadní otázku. Podíval se na mě vážně a zeptal se, jestli jsem lesba. Upřimně jsem se rozesmála. Musí být žena lesba, když nemá přítele? Evidentně se mu ulevilo. Ne protože by snad měl něco proti stejnopohlavním párům, na to má příliš moderní smýšlení, ale protože mu romantická duše od té doby přehrává namlouvací písně.
Začalo to nenápadně a vlastně se nic nezměnilo. Pochválit mě, jak mi to sluší, nezapomněl ani nikdy předtím. Jenom při polibku na uvítanou od té doby, kdy zjistil, že nemám přítele a nejsem na holky, mě podrží trochu déle a pevněji a oči se mu lesknou jako muži poháněnému hormony.
Zpočátku jsem to brala jako legraci. Při jeho bystrém rozumu John moc dobře ví, že náš vztah je víceméně obchodní, přestože dávno přerostl v přátelství. Občas si posteskne jak ho mrzí, že za ním chodím, protože mě za to platí. Jako by náš vztah neměl jinou než eurovou cenu.
Dostal mě do úzkých. Ano, John je pro mě brigáda, i když mi na něm skutečně záleží. Vysvětlila jsem mu, že přivýdělek potřebuji, a kdybych si našla jinou práci, neměla bych čas za ním pravidelně chodit. Myslela jsem si, jak chytře jsem se z toho vyvlékla. Jenomže John přitvrdil.
Spolurezidentům začal tvrdit, že jsem jeho přítelkyně. Nebo jim jejich domněnku alespoň nevyvrací. Mně trocha malé lži v zájmu posílení staříkova sebevědomí a pocitu pýchy před ostatními klienty residence nevadí. Připadá mi roztomilá. Ale jen do doby, než si to začal myslet i on.
Držet ho v realitě a nezlomit mu přitom křehké srdce je těžké. John to totiž myslí vážně. On se do mě opravdu zakoukal jako mladý hoch. Je sice úžasné vědět, že i ve věku téměř 95 let romantická duše na rozdíl od těla neskomírá, ale jak z toho ven a dědulovi neublížit?
Plánuji dvoutýdenní dovolenou, kterou si už vážně po hektickém roce zasloužím. Přesný plán ještě nemám, ale Johna tohle téma hodně zajímá a rád ho se mnou probírá. A já už vím proč. O můj odpočinek mu tak moc nejde. Můj plán totiž přesně zapadá do jeho úvah.
Napadlo ho totiž, že by za mnou přijel. „A jak bys to udělal, Johne?“, zeptala jsem se překvapeně. „To zvládnu. Vezmu si taxíka k vlaku a na nádraží mě vyzvedneš.“
Vyděsila jsem se. Nechci v něm podporovat nereálné představy o našem vztahu, ale také nedokážu být krutá. Navíc si potřebuji odpočinout i od téhle brigády. John je ale umíněný, takže před ním místo pobytu musím tajit. Bojím se totiž, že by se mohl skutečně tajně vydat na cestu, která by nemohla skončit dobře. Ale kdo ví, co všechno láska a Johnova urputnost dokáže?
John tajně spřádá plány a já taky. Jak se potichu vytratit na nějaké tajné místo, vypnout telefon a přemýšlet, jak z té šlamastyky ven. Trochu se bojím, že o jinak skvělý přivýdělek brzy přijdu.
Většina postarších dětí řeší pohodlí a nemoci duše i těla svých staříků. Johnův syn ale musí žehlit romantické eskapády svého otce pár let před stovkou. Není to nakonec skvělé?
