Článek
V nejproduktivnější době jsem myslela, že to tak bude navždy. Že úspěch a zdánlivá lehkost bytí, která ze mě navenek vyzařovala, se mnou zůstanou pořád. Že pokročilý věk a s ním přicházející těžkosti se mě netýkají. Tak si to myslí většina mladých lidí. Ale než se nadějete, přehoupne se padesátka a nepochopitelné společenské kleště vás začnou svírat.
Ani já si nic takového nikdy nepřipouštěla. Byla jsem odjakživa zvyklá bojovat a starat se o sebe. A nejen o sebe, ale také o dítě, protože jsem se rozvedla už v pětadvaceti, když byly malému tři roky. Rázem ze mě byla matka samoživitelka. A za další tři roky i sirotek.
Sociální systém se mě ale nikdy netýkal a nevyřídila jsem si ani příspěvky na dítě. Na žádných dávkách jsem nikdy nepobrala ani korunu. Zvládala jsem to sama a že bych to nedala, jsem si nepřipouštěla. Když musíš, tak zkrátka musíš.
Měla jsem štěstí. I když mi dramaticky nevyšlo podnikání, ve kterém jsem utopila výsledky životního úsilí, pár let před šedesátkou jsem našla práci. A to v Barceloně, kde žiji.
Nebyla to práce nic moc, s pozicí asi tak čtyři úrovně pod mým předchozím standardem, ale na to já si nehraju. Zaplatit drahý nájem a složenky se ale musí a práce vhodná pro mladé lidi na začátku kariéry, kteří si vystačí s pokojem ve sdíleném bytě, nebyla finančně dostačující.
Když se mi čerstvě přehoupla šedesátka, našla jsem si novou práci. Nejtěžší na tom není fakt, že by člověk mladým nestačil, ale že vám to málokdo věří. Mně uvěřili. A ejhle… po 3 měsících nové práce jsem se ve školení na nové firemní procesy vedeného umělou inteligencí umístila v první třetině firemního žebříčku. Věkový průměr kolegů je kolem třiceti. Jenomže práce je na 8 hodin a ještě k tomu z domova.
Co se zbytkem času? Navíc mi ani tahle výplata na pokrytí všech potřeb nestačí a bez vedlejšáku bych to nezvládla.
Ke svému psovi si beru na hlídání další. Mám dva stálé „klienty“, kteří se u mě střídají, a jsou pro mě součástí rodiny. Nechodí sice pravidelně a často, ale každý druhý měsíc u mě alespoň týden nebo dva některý z nich pobývá. A to je příjemný přivýdělek za potěšení z chlupaté přítomnosti.
Navíc mě chlupáči udržují v pohybu, protože sedavé zaměstnání mi dobře nedělá. Můj pes váží 30 kilo a fenka, kterou zrovna hlídám, má kilo 40 a obě jsou trochu paličaté. Takže pro klid při procházkách venčím každou zvlášť. Sama se pěkně projdu a všichni jsme spokojeni.
Já se udržuji v kondici a ještě za to dostanu zaplaceno. Výrazně mě přítomnost dalšího psa neomezuje. Jeden nebo dva není velký rozdíl. I na skleničku si s nimi zajdu, když na to přijde.
Moje další brigáda, přestože to není z důvodu úcty ke svěřenci ideální označení, je po všech stránkách velmi lidská. Několikrát v týdnu totiž dělám společnost starému pánovi v domově důchodců. Respektive tam chodím proto, aby mohl z domova odejít, protože samotného už ho nepustí.
Johnovi je 94, má pořád všech pět pohromadě a žádný náznak demence. Jenom tělo už je poměrně rozviklané, i když chodítko ho statečně stabilizuje. Nejčastěji chodíme do baru na pivo, což je spolu s přátelským pokecáním pro Johna i pro mě vítané rozptýlení. Občas zajdeme na oběd nebo na večeři a plánujeme další aktivity, třeba jazzový koncert. I John je pro mě už součástí rodiny.
Chodím za ním dvakrát až třikrát týdně a jeho syn mě platí od hodiny. Plus to, co při našich sedánkách sním a vypiju. Je mi sice trapné si za příjemnou společnost brát peníze, ale pro ně jsem do toho původně šla.
Čtvrtá práce vlastně žádnou prací není. Je to koníček, ze kterého občas spadne nějaká ta kačka na láhev vína a přilepšenou. Baví mě psát. Jednou za pár let dopíšu knížku, kterou mi vydají a lidé ji kupují. A já mám velkou radost, když se jim líbí. Tak si na to připiju vínem, které si za výdělek koupím.
Vstávám kolem páté, když svět ještě spí. To je čas, který věnuji sama sobě. Rychle doběhnu s psisky, protože ti jsou vždycky na prvním místě, a mám ještě před prací klid na psaní.
Nemyslete si, že nedělám nic jiného, než pracuji. Já pracuji jenom od osmi do pěti. To ostatní je příjemně strávený čas se psy, starým pánem a myšlenkami, které ťukám do počítače. A za to všechno mi platí.
Do Španělska jsem se přestěhovala v pětapadesáti, což znamená pár let předtím, než by moje maminka šla do důchodu, kdyby se toho dožila. Já jsem se od té doby naučila španělsky a s Johnem si udržuji angličtinu.
Stíhám chodit na pilates, sleduji trendy i situaci ve světě a občas si s někým zajdu na skleničku nebo zajedu na výlet. A v neděli uvařím oběd pro syna s rodinou a pomuchluji se s malou vnučkou.
Do důchodu půjdu až v 67, pokud budu muset, nebo to uznám za vhodné. Proč tak pozdě? Protože jinde ve světě se překvapivě nechodí tak brzy jako u nás a já se budu „kvalifikovat“ třikrát. V Čechách v 65, ve Španělsku v 66 a nakonec v Anglii, kde je penzijní věk pro můj ročník až v 67 letech. Všude tam jsem totiž odváděla daně.
Doufám, že mi do té doby vydrží práce. Zaměstnavatel snad nezkrachuje nebo neprojde restrukturalizací, psi to mají na hraně a o Johnovi radši nemluvě. O psaní se nebojím, to mi ale nájem nezaplatí.
A to je moje jediná starost. Protože já nepracuju, protože se to musí, ale protože mě práce udržuje v kondici, při životě a při smyslech. Na nějaký pitomý věk nemám čas ani chuť myslet.
Upřímně mě překvapuje, že pro někoho je důchod životní meta, které chce dosáhnout za každou cenu a ještě co nejdřív. A že jsou lidé v šedesáti natolik unaveni životem, že už touží jen po zaslouženém odpočinku za peníze.
Pro mě je představa, že ten okamžik přijde a já skutečně jednou půjdu do důchodu, děsivá. Nebo že už mi nikde neuvěří a žádnou práci mi nedají. To pak budu muset do té penze chtě nechtě odejít.
Možná, že až mi na dveře zaklepe 67, budu mluvit jinak. Ale co vím, že odpočívat a nepracovat je pro mě jako udělat krůček do hrobu. Ale třeba si pak otevřu malý krámek s psími potřebami a čekání na zákazníky si budu krátit psaním.
Důchod je pro mě vážně sprosté slovo, které znamená jediné. Že už budu ze hry.
