Článek
Přivést na svět nový lidský život je prý neetické. Někteří zastánci této idey ze své existence dokonce obviňují vlastní rodiče. Jde o pouhý alibismus nebo filosofickou myšlenku?
Tento myšlenkový směr se nazývá antinatalismus a má početnou základnu zastánců, kteří mu skutečně věří. Jiní se jím ale alibisticky ohání z důvodu vlastního prospěchu a hledají viníka svého neradostného života.
Antinatalismus je myšlenka, že přivést nový lidský život na svět je ze své podstaty neetické. Argument jejich zastánců je prostý, a přitom radikální: jelikož život nevyhnutelně přináší utrpení a nikdo nedává souhlas k tomu, aby se narodil, je morálně nesprávné někomu život vnucovat.
Touto myšlenkou se ale ohánějí i mnozí ti, kteří nechtějí děti, a to z různých důvodů. Jejich skutečné motivace mohou být odlišné, ale záštita antinatalismem se zdá být ušlechtilá. Někteří zastánci tohoto směru jdou ještě dál. Jsou přesvědčeni, že lidé jako celek by neměli mít děti vůbec a náš druh by měl postupně vyhynout.
Přestože tato myšlenka je stará již od dob starověkého Řecka, díky sociálním sítím v poslední době ožila a našla si mnoho nových příznivců. Vznikají různé debatní skupiny čítající tisíce lidí z celého světa, jejichž účastníci se navzájem podporují v myšlence, že lidstvo by nemělo existovat. A to z toho důvodu, že lidský život postrádá účel.
Není to nikterak radikální ani násilnická skupina lidí, spíš by se dala označit za společenství novodobých filosofů vyměňující si své názory a vzájemně se podporující v myšlence špatnosti člověčího koloběhu.
Argumenty proti plození dětí v posledních letech přiživuje rostoucí důraz na životní prostředí a potenciálně ničivé dopady změny klimatu.
Příkladem za všechny může být žena Nancy z Filipín, která říká: „Mám pocit, že mít v dnešní době děti je sobecké.“ Sama je vegankou, zastánkyní života bez plastů i práv zvířat a také instruktorkou jógy. „Skutečnost je taková, že děti přicházející na svět způsobují další ničení životního prostředí,“ dodává.
Tento teoreticko-ekologický trend poslední doby ponechme stranou, protože zkrátka netušíme, co bude za dalších 100 let. Pravdou ale je, že pokles porodnosti v uplynulých desetiletích je patrný napříč zejména západní civilizací.
Mnozí z těch, kteří děti nemají či nechtějí, tvrdí, že přivést potomka do tohoto světa plného nejistoty, válek a chudoby je kruté a nezodpovědné.
Rozhodně to vše ale neznamená, že všichni antinatalisté nesnáší děti. Mnozí z nich je sami mají a milují. Myšlenkou na právo přivést děti na svět, byť své vlastní, se ale urputně zaobírají. Sebemrskačsky zpochybňují vlastní rozhodnutí jako sobecké.
Tolik na vysvětlenou, o čem je antinatalismus a jaká je jeho hlavní myšlenka. Ve spíše obecné životní filozofii tohoto směru ovšem bublá i nebezpečnější a rozhodně méně ušlechtilý proud, jehož zastánci běžně urážejí všechny rodiče a označují je za „množitele“. A do pytle viníků klidně přihodí i vlastní matky a otce.
Tito lidé osočují své rodiče z toho, že jim upřeli právo rozhodnout se, zda chtějí žít. Oni rozhodli za ně tím, že je počali a přivedli na svět. A tudíž za ně a jejich životy navždy nesou zodpovědnost.
Stejně tak jako sedmadvacetiletý Ind, obchodník Raphael Samuel, který se chystá své rodiče dokonce hnát k soudu za to, že ho přivedli na svět bez jeho souhlasu. Tvrdí, že plodit děti a vystavovat je tak celoživotnímu utrpení je špatné.
Pan Samuel samozřejmě chápe, že souhlas nelze žádat předtím, než se narodíme, avšak trvá na tom, že „nebylo naším rozhodnutím se narodit“. Jelikož jsme tedy o narození sami nepožádali, měli bychom podle něj dostávat zaplaceno za to, že žijeme, a to po zbytek života.
Rodiče pana Samuela berou jeho výtky s humorem. Možná proto, že jsou oba právníci, vědí, že takovou bitvu lze těžko vyhrát. Respektive, pokud už by případ až k soudu skutečně došel, kromě velké mediální pozornosti, které se jí už tak jako tak dostalo, by zřejmě nastala situace status quo.
Jeho vlastní matka, kterou chce Raphael žalovat, k situaci přistupuje s nadhledem, když říká: „Musím obdivovat synovu troufalost chtít hnát rodiče k soudu, když ví, že jsme oba právníci. Ale pokud by Raphael dokázal přijít s racionálním vysvětlením, jak jsme mohli žádat o jeho souhlas s tím, že se narodí, svou chybu uznám,“ říká.
Raphael Samuel tvrdí, že jeho rozhodnutí hnát rodiče k soudu vychází pouze z přesvědčení, že svět by byl mnohem lepším místem bez lidí. Jeho osobně pravděpodobně žádné jiné než existencionální trauma netrápí.
Existují ale i mnohé jiné příklady, nad kterými běžnému člověkovi, který uvažuje o reprodukci jako o základním přírodním principu, zůstává rozum stát. Uvést můžeme třeba mladíka, který si odmítá najít práci, protože se nikdy neprosil o to, aby se vůbec narodil. Lze pochybovat o tom, zda i on je zapřisáhlým zastáncem antinatalismu, je ovlivněn trendem sociálních sítí nebo se mu argument prostě jen hodí.
Antinatalisté věří, že život přináší utrpení a z toho důvodu je plození dalších lidí neetické. Přiklánějí se k němu hojně i lidé trpící různými nemocemi včetně psychických poruch.
Samozřejmě v návaznosti na filosofii antinatalistů existuje i směr vyvracející smysluplnost jejich základní myšlenky, že by svět byl bez lidí lepší. Že život nemá smysl a přivádět do něj nové lidské bytosti je sobecké a neospravedlnitelné.
Argumentem proti této teorii by mohl stát fakt, že nejenom lidská, ale ani zvířecí existence v této perspektivě nemá smysl, protože i zvířata ve svém životě trpí. Jsou vystaveni predátorům, lidské krutosti či prostým zákonům přírody.
Většina z nás žádnými velkými filosofy není, proto se nezaobírejme tím, jestli bylo dřív vajíčko nebo slepice, protože nového človíčka se zkrátka nelze zeptat, jestli se chce narodit. Základní principy přírody jsou silnější než všechny filosofické směry.
Nejlepším argumentem proti jakékolimu škarohlídství je staré dobré pravidlo – když se ti něco nelíbí, hledej cesty, jak to změnit. Vlastní život ti připadá nudný, nespravedlivý nebo krutý? Pak s tím něco udělej. Neseď a nenaříkej.
Život nepřináší jenom zmar a neštěstí, ale i spoustu radosti, krásy a potěšení. To nám ale nikdo pod nos nenaservíruje. Neobviňujme rodiče za to, že nás přivedli na tenhle prohnilý svět. Udělejme si ho pro nás i pro okolí hezčí. Radujme se z maličkostí, přátel, sociálních vazeb a nepitvejme se v otázkách, které nelze vyřešit.
