Článek
Nevím, jestli je to věkem, tím, že se změnila se doba nebo v mém případě i fakt, že žiji v zahraničí a přirozené sociální vazby se nevytváří tak jednoduše jako v rodném prostředí. Možná je to mix všeho dohromady, proč jsem se dala na online seznamování.
Původně jsem si myslela, že s trochou trpělivosti, iniciativy a otevřenosti novým příležitostem se nějaký vhodný kumpán najde. Protože správný kumpán je ten, kterého hledám. Jenže ouha. Skóre po šesti letech je nemilosrdné.
Seznámila jsem se již s mnoha muži přiměřeného věku, ale ve většině případů došlo pouze na jedno kafe, sklenku vína, v krajním optimistickém případě i na večeři. Na druhé, či dokonce třetí rande totiž dochází málokdy a dál ani nemluvit. Ale na druhou stranu nemám nouzi o sociální život, byť má každé nové dobrodružství jepičí život.
Protože žiji v Barceloně a seznamuji se pouze s místními pány, dalo by se říct, že proti Katalánkám a Španělkám mám jistou výhodu. Vysokých blondýn se mezi nimi příliš nevyskytuje. Na druhou stranu to přináší jisté úskalí.
Nachází se zde totiž velké množství Rusek, které mají ke svádění mužů vlohy a nám ostatním zahraničním blondýnám kazí pověst. Češky nebo Rusky totiž v myslích mnoha pánů pochází ze stejné líhně. To znamená, že jsou finančně velmi náročné a s muži to umí. Dovolit si je mohou pouze pánové se solidním ekonomickým zabezpečením, na které tyto ženy také neomylně cílí. Já tak šťastnou ruku nemám.
Okruh přijatelných profilů se každým rokem zužuje, protože mnohé již znám. Po letech mé aktivity se zlaté jádro nemění a pánové jsou stále stejní. A mnozí z nich dále vystavují identické fotky, které už tenkrát byly spíš sentimentální vzpomínkou na jejich mladší já než realitou. A můžu to posoudit, vždyť jsem se s mnohými z nich také setkala.
Někteří dokonce zapomněli, že jsme již měli osobní čest a oslovují mě znovu se stejnou taktikou jako před lety. Jsme zkrátka takový veselý kolektiv a společenství zralých zoufalců.
Začalo to slibně. Možná proto, že jsem byla v rybníčku nová rybka a neuměla se ještě dobře orientovat. Slétli se na mě jako dravé ryby a já si mohla na zájemce o sblížení ukazovat prstem. Než jsem prozřela.
Naučila jsem se automaticky vylučovat pány, kteří se ani na jedné fotce nesmějí. To poté, kdy se z původně sympatického muže na fotkách vyklubal zájemce, jemuž chybělo minimálně pět zubů. Nejenom, že esteticky skutečně mé očekávání nesplňoval, ale nebylo mu ani rozumět. Myslím, že chudák neměl stálou střechu nad hlavou, jestli víte, co tím myslím. Pán totiž příliš vábně nevoněl. Zaplatila jsem za něj kafe a rychle se vzdálila.
Tento profil na mě stále vyskakuje. Taktika tohoto muže je jistě zajímavá, protože kafíčko zadarmo se vždycky hodí a on možná ani nic jiného neočekává.
I další pán, který měl sice všechny zuby a byl to vysoký štramák, měl problém s bydlením. Nevím, jestli se od manželky odstěhoval dobrovolně nebo ho vyhodila, ale posledních několik měsíců pobýval na střídačku u přátel a evidentně hledal, kam se uchýlit. Soudě podle toho, jak moc ho zajímala moje bytová situace, si zřejmě pečlivě vybíral. A také dosud vybírá.
Nebyl ale jediný. Na bytovou situaci se vyptává prakticky každý hned na začátku online spojení. Mě ta informace také zajímá a hned to vysvětlím. Kde bydlíš? je totiž nejčastější úvodní větou každé nové konverzace.
Je to totiž jako zabít dvě mouchy jednou ranou. Na rozdíl od Prahy je informace o čtvrti nejen v Barceloně ale ve většině světových velkoměst velmi praktická a hned na začátku napoví mnohé o sociálním statusu inzerenta. Jsou totiž oblasti, kde byste opravdu bydlet nechtěli. A naopak.
Já bydlím v jedné z těch „lepších“ barcelonských čtvrtích a tento fakt mě dělá v očích možných kumpánů zajímavější. Pro sociálně silnější pány jsem totiž potenciálně perspektivnější, ti jsou už ale většinou přebraní, a na ty ostatní mám dost štěstí.
Pánů, kteří po padesátce, či dokonce po šedesátce putují po přátelích či sdílených bytech je překvapivě hodně a online seznamky se zřejmě staly kýženou cestou z nemilých okolností. V podobné situaci byli minimálně tři muži, se kterými jsem se setkala. Asi na ně mám čuch.
Nedávno jsem se nechala přemluvit k nedělnímu výletu. Pán bydlel v městečku za Barcelonou a tak daleko můj ostrozrak nesahá. Byl gentleman a chtěl mě vyzvednout autem doma, ale sdílení přesné adresy jde za rámec mé ostražitosti, dala jsem si s ním proto schůzku u nedaleké benzinové čerpací stanice. A nestačila se divit.
Jenom vrozená slušnost mi zakázala nepozorovaně se vzdálit, když jsem zjistila, do jakého vozu si mám na cestu dlouhou víc než hodinu sednout. Pán měl mercedesa. Stejného, jakým jsem já jezdila před 25 lety, a mé srdce zaplesalo sentimentem.
Poslední dobou špatně vidím na dálku, takže jsem si toho všimla až při pohledu zblízka. Auto bylo ze všech stran podivně poškrábané, potlučené a u prahů zrezlé. To „nejlepší“ přišlo uvnitř. Kožené sedačky nebyly popraskané tak, jak by se dalo dlouhým používáním očekávat. Byly roztrhané a místy z nich vykukovaly vnitřnosti. Unavený tapecírunk ve dveřích držel jen silou vůle a interiérem se rozléhal nepříjemný zápach.
Pán jedním ladným pohybem shodil ze sedačky pro spolujezdce poloprázdnou plastovou láhev, nějaké obálky a papír od svačiny.
Co teď? Utéct a být za fiflenu nebo to vydržet a modlit se, aby auto výlet přežilo a já spolu s ním? Kousla jsem se. Když dobrodružství, tak pořádné, že? Při rozjezdu začalo v zadních dveřích nepříjemně cvakat a i motor vyluzoval prapodivné zvuky. Ale pán na ně byl evidentně zvyklý, takže ani nemrkl a dál mi zaníceně vyprávěl o destinaci, kam mě zve na oběd.
Nutno říct, že byl zábavný a výlet do přímořského městečka na Costa Brava, kde jsem kupodivu nikdy nebyla, byl velmi příjemný, ale mně už stejně bylo jasné, že dál nic nebude. O faktu, že by se potřeboval druhý den ke mně dočasně na pár dní nastěhovat, se pán zmínil až po cestě zpátky. Ani už nevím, proč tak nutně potřeboval útočiště.
Bytová nouze je v Barceloně bohužel standardní jev a nelze se divit, že mnoho lidí hledá cestu z krize i velmi vynalézavými prostředky. Stát se to může i mně a kdoví, jakou taktiku pak zvolím.
Zdaleka ne všichni pánové na online seznamkách trpí nejistou životní situací. Někteří jsou pouze prozíraví, stejně jako ten, který se mnou nad první společnou sklenkou vína rozjímal na téma výše mého budoucího důchodu. Zřejmě se mnou měl dlouhodobé plány a jeho zájem byl tudíž velmi praktický.
Nevzdávám se, ale času mi ubývá. Za rok mi totiž končí nájemní smlouva…
