Článek
Dnešní padesátníci budou žít průměrně mnohem déle, než žili jejich rodiče. Průměrná délka života v Čechách se od roku 1970 prodloužila o celých 10 let. Tenkrát měli muži naději žít pouze do 66 let a ženy do 73 let. Z pohledu dnešního odchodu do penze se to zdá málo, že?
V roce 2024 už ale obrázek vypadal podstatně jinak. Mužům naděje dožití vzrostla až do 77 let a ženám dokonce do 83 let. To jsou ale průměry, což znamená, že podstatná, i když ne většinová část lidí, se dožije věku mnohem vyššího, blížícího se ke stovce a brzy to bude ještě výš.
Lidé často dávají rovnítko mezi seniorský věk a odchod do důchodu. Chceme žít co nejdéle, ale pozdější odchod do důchodu v zásadě odmítáme. Což pochopitelně není možné. Úvahy o občanské spravedlnosti ponechme kvalifikovanějším, ale osobní zamyšlení je i tak na místě. Přestože na stáří nikdo předčasně myslet nechceme.
Jako populace nepochybně stárneme. Průměrnému občanovi ČR je nyní přes 43 let, což je dáno nejenom přibývající dlouhověkostí, ale i nízkou porodností. Možná se za pár let dočkáme průměrného věku občana nad 50 a život a pohled na stáří se přirozeně změní.
Daleko tudíž není doba, kdy se vyvolení budou dožívat oněch 110. Lze si jen těžko představit takový požehnaný věk sami u sebe. I kdybychom předpokládali, že k nám bude život milosrdný a nadělí nám relativní zdraví a mentální bystrost, taková představa vyžaduje hodně fantazie.
Nenapadlo mě to jen tak náhodou. Na úvahu o stáří a vlastním životě mě přivedl článek o nejstarším muži Katalánska, který 6. ledna oslavil 110. narozeniny, což je dost i ve Španělsku, které patří k zemím s nejdelším průměrným dožitím.
Tenhle muž, Joan Escudé, se narodil v roce 1916 uprostřed 1. světové války. Jako dítě hrával s kamarády fotbal na barcelonské Gran Via, kudy projelo auto každých 20 minut. Dnes jich stejnou ulicí projedou 2 tisíce za hodinu.
Nejde ani o to, kolik Joan zažil válek a politických systémů, ale jak se jeho život změnil prakticky z hlediska pokroku. Zažil okamžik, kdy byla do jeho rodného domu zavedena voda a elektřina a dřevěné příbory vyměnili za kovové.
Joan Escudé je čiperný. Ještě pořád si sám vaří, chodí na houby a každý týden jezdí ven z Barcelony navštěvovat příbuzné. Nebydlí v žádné rezidenci pro seniory, ale doma s jedním ze svých dětí. Jeho pokročilý život je tak možná záviděníhodný.
Předpokládejme, že bychom na tom ve 110 letech byli také relativně dobře. Žádný Alzheimer, protože lidé jím postižení se tak požehnaného věku nedožívají. I kdybychom šli do důchodu třeba v 70, stejně bychom strávili většinu dospělého života nicneděláním.
A tak mě napadá: jaký by byl svět kolem nás, kdybychom se dožili tak vysokého věku? S rychlostí pokroku a technologií zřejmě k nepoznání. A co náš sociální život?
Vzhledem k tomu, že populace přes stovku bude stále ještě dlouho špičkou ledovce, přátel už by asi bylo poskrovnu, a to v nejoptimističtějším případě. Z našich dětí by už také byli starci a vnoučata by se pomalu chystala do důchodu.
Ale co století lidé, kteří žádnou rodinu nemají? S tendencí bezdětnosti posledních let, ať již vynucené či dobrovolné, je představa dlouhověkosti poněkud osamělá. Ženy, které se rozhodly pro život bez dětí, mají jistě připravený nějaký plán. Ženy říkám proto, že ty mají statisticky vyměřenou delší dobu na zemi.
Samozřejmě, že neplodíme děti jenom proto, abychom ve stáří nebyli sami, ale stejně…Ženám, které si svůj život zvolily z různých důvodů jako bezdětný, v aktivním věku osamělost nehrozí. Mají své přátele, koníčky, rodinu a kariéru. Nepřipouští si, že to jednou bude jinak.
Nelze se čemu divit. Nikdo z nás, koho to teprve čeká, si skutečně pokročilé stáří neumí představit. A co teprve život po stovce? Osamělost je totiž asi to, co by mě děsilo nejvíc. Ne to, že budu hůř vidět, slyšet a chodit, ale že bych byla sama na světě, kterému už vůbec nerozumím.
Možná budu mít strach z aut, která mi budou létat and hlavou, a o hrnek čaje požádám robota. Třeba bude do té doby tak chytrý, že si s ním i popovídám o starých časech, které už se nikdy nevrátí. Psa možná budu mít nějakého uměle inteligentního, protože živého tvora už mi asi nedovolí.
Ale budu se těšit, že za mnou přijdou vnoučata a třeba i děti z další generace, jejichž jména si možná budu plést. I když na světě nebudu úplně sama, nevím, jestli mě to tak dlouho bude bavit.
Když tak o tom přemýšlím, výsadu nadstandardní dlouhověkosti si asi ráda nechám ujít. Bojím se přechozeného vztahu se životem, který se udržuje jen tak ze zvyku. Ale třeba se pletu a na světě mě to pořád bude bavit i ve 110ti. Stejně jako Joana Escudého.
Zdá se vám to jako úvaha nesmyslná a pošetilá? Snad, ale doba průměrného dožití 90 let není zase tak vzdálená, abychom se nad ní nezamysleli. A třeba i o tom, v kolika letech budeme chtít skutečně odcházet do důchodu.
Většina lidí tu chce být co nejdéle a s předpokladem, že na tom budou dobře fyzicky i mentálně až do konce. Budiž nám ale taky přáno, abychom nebyli příliš osamělí. To by ten život za moc nestál.
Zdroje:
