Článek
Tentokrát jsem vybrala komentáře, o kterých se píše ve Španělsku, ale tuším, že mají víceméně univerzální platnost. My o nich nepřemýšlíme, protože jsou nám přirozené, ale pro cizince jsme díky nim jiní.
Zouvání bot
Co je v nás, Češích, hluboce zakořeněné a neumíme si představit, že se to jinde nedělá, je domácí zouvání bot. Za mých školních let to dělaly i učitelky ve škole nebo úřednice v kanceláři.
Na toto téma se vedou diskuse i v zahraničních facebookových skupinách Čechů, kteří se o takřka hamletovské otázce dokáží velmi ohnivě přít. Zouvat či nezouvat?
Bačkory nebo přezůvky, když už se v zahraničí používají, slouží výhradně pro domácí pohodlí a nikoli jako hygienická nutnost. Rozhodně se nenabízejí návštěvám.
Dát jinde návštěvě za vchodovými dveřmi bačkory a počkat, až před vámi odhalí ponožky a vklouzne do o tři čísla větších papučí, by hraničilo s potupou.
Představte si, že pozvete na večeři společnost, která na významnou událost dorazí společensky oblečená. A k obleku, elegantním šatům a šperkům po babičce dostanou papuče. No jasně, že si to umíte představit, vždyť tak se to přece dělá a je to správně, že?
Zouvání bot zkrátka zvedá obočí a je to věc nepochopitelná. Botníky za dveřmi jsou prostě naše specialita.
Sbírání hub
Vášeň vyrážet v určitém ročním období po ránu do lesa a kochat se košíkem plným hub je skutečně naším národním sportem, o tom asi není pochyb. Ale kromě toho, že se ve sběru hub vyžíváme, také jsme tím jedineční.
Možná vás překvapí, že jinde se to nedělá, alespoň ne v takovém rozsahu. Je také pravdou, že díky této naší takřka posedlosti je všeobecné povědomí a znalost druhů hub u nás na vysoké úrovni.
Protože sběr hub neodmyslitelně patří k české tradici, jsme na tomto poli v mezinárodním měřítku vzdělanci. A to už od dětství. A nejenom to. Jak je dokážeme zpracovat na různé způsoby, je také obdivuhodné.
pexels-chudin-alexey-14101372
Jak se máte?
Přiznám se, že tento komentář mě trochu zarazil, než mi došlo, že tomu tak skutečně je. Na španělských webech, odkud jsem čerpala, ale určitě se podobné komentáře dají dohledat i v jiných zdrojích, stojí na čelních pozicích jako jeden z největších otazníků.
A doporučení je jasné. Jestli tě to nezajímá, radši se neptej. Pro nás, Čechy, totiž není otázka „jak se máš“ považována za zdvořilostní frázi jako je tomu jinde.
U nás se totiž okamžitě po otázce rozjede dlouhý monolog zahrnující rodinné trable, pracovní překážky, starosti se zdravím a dokonce i neposlušná dítka. Domníváme se totiž, že toho, kdo se ptá, naše situace opravdu zajímá.
V zahraničí je to ovšem otázka pouze zdvořilostní, na kterou se očekává jednoduchá odpověď typu „Velmi dobře, děkuji. A vy?“ Příval slov je pro cizince tudíž nepochopitelný a zarážející.
Večerníček
Už dávno kolem sebe nemám malé děti a na vnoučata si ještě počkám, ale předpokládám, že ani dnes malé děti bez Večerníčku na dobrou noc neuléhají. I v zahraničí se čtou dětem před spaním pohádky, ale televizní Večerníček je náš fenomén, který nezůstal bez povšimnutí.
Abych řekla pravdu, po létech mimo domovinu už jsem na něj úplně zapomněla. Ale při vzpomínce na panáčka s papírovým kloboukem jsem úplně zjihla.
Zatímco některé jiné naše, řekněme zvláštnosti, mohou působit lehce groteskním dojmem, jako třeba výše uvedené zouvání bot, Večerníček je považován mezi vším ostatním za velmi roztomilý zvyk.
Pivní kultura
Vůbec nejde o spotřebu piva, ve které vládneme světu, to by byla otázka statistická. Co se ale o nás píše, je věc jiná.
My jsme totiž, představte si to, považováni za pivní filozofy. Legrační? Snad. Filozofování u piva je totiž považováno za naši oblíbenou činnost.
Náhodné setkání v hospodě prý může skončit nekonečným rozhovorem, kde se řeší národní a mezinárodní politika a velmi podrobně se proberou záliby všech diskutujících. Abyste se začlenili do české pivní kultury, musíte být prý ochotni trávit hodiny pitím a klábosením. Na tom něco bude, že?
A pak jsou tu ještě naše další pozoruhodnosti, o kterých se mluví, a není jich málo.
Třeba ponožky v sandálech. Ale to já osobně nepovažuji tak úplně za českou, řekněme spíš východní módu.
Na zahraničních portálech se také hojně probírá naše chatařská a chalupářská kultura, kterou nám možná i trochu závidí, ale třeba i to, že pánové na rande neváhají platit stravenkami. A také to, že máme nulovou toleranci alkoholu za volantem.
A víte co? Já mám ty naše zvyklosti a kulturu ráda. Tedy upřímně kromě toho zouvání bot. Ale na druhou stranu, jak vysvětlit Španělovi, že světlý koberec a rozbředlý sníh na botách je prostě blbý nápad?
Pojďme si tu naši kulturu hýčkat a nezapomeňme, že ty „divnosti“ jsou prostě české a naše. Však oni také mají věci, kterým se můžeme smát.
