Článek
Na rozdíl od svých vrstevnic jsem vůbec neměla v plánu počít dítě jako velmi mladá, což bývalo na konci 80. let trendem. Chtěla jsem si počkat až do třiceti. Vystudovat, něco poznat a pak se do rodinného života pustit s rozvahou. Ale člověk míní…
Jak už to tak bývalo, otěhotněla jsem a byla svatba. Tenkrát se ještě nerodila téměř polovina dětí mimo manželství, jako je tomu dnes. Holky se chtěly vdávat a kluci se museli ženit. Udělal jsi jí dítě, tak si jí koukej vzít. Tak to tenkrát bývalo.
Takže jsem se i já vdávala v pátém měsíci těhotenství. Svého muže jsem milovala, ale že bych se musela tak brzy vdávat, kdybych měla na vybranou, to určitě ne. A on to měl stejně. Po cestě vlakem na plzeňskou radnici se zapovídal s jakousi zdravotní sestřičkou a na svatební obřad málem nedojel.
Všichni panikařili, když se ženich neobjevil včas. Rodiče moje i jeho, babičky i tetičky. Mobily jsme neměli a stát se mohlo cokoli. Já jediná jsem byla v klidu. No tak holt nepřijede. Kromě trochu té hanby se zase tak moc nestane. Ukázal se na poslední chvíli. Zodpovědnost a možná obavy z následků, kdyby si to rozmyslel, ho asi nakonec přesvědčily.
Bydlet jsme neměli kde. Já v Praze na koleji, manžel v podnájmu a dítě na cestě. Já ze Západních Čech, on ze Šumavy. A peníze? Nic moc. Já jako studentka kromě kapesného od rodičů a tajných příspěvků od babičky nic neměla a manžel si kromě kancelářské práce v jednom kulturním středisku přivydělával promítáním v kině. To muselo stačit.
Všechno jsme brali tak, jak to přijde. Žádné překotné shánění všeho potřebného, žádné stresy. O kočárek a výbavičku se postaraly hlavně babičky a pronájem jsme nakonec sehnali od jednoho veksláka na pražském Žižkově. I na tu dobu to bylo poněkud podstandardní bydlení se záchodem na pavlači a početnou cikánskou rodinou za sousedy.
Pro ty, kteří nepamatují, veksláci byli něco jako „zprostředkovatelé“ všeho možného i nemožného, hlavně západní měny a tuzexových poukázek k nákupu zahraničního zboží. Ale byli machři i na podnájmy, auta a cokoli nebylo běžně k mání.
Žádné manuály pro správné matky, fóra na internetech pro zdravý vývoj dítěte, ani rady zodpovědným rodičům neexistovaly. Měli jsme jenom to, co nám poradily maminky a starší spolužačky. Řídili jsme se instinkty a mládí nám bylo oporou.
S manželem jsme si také vyhověli. Byli jsme přece mladí, a přestože jsme měli dítě a oba ho milovali, potřebovali jsme si užít trochu života. Jednou šel ven on, podruhé zase já.
A škola? S trochou plánování to taky nebyl problém. Přijela jsem s kočárem k fakultě, odevzdala dítě spolužačkám z druhého kruhu, které měly zrovna volno, a šla na přednášku. Pak jsem si kočárek se synem vyzvedla, s kamarádkami na terase kavárny U Parlamentu si dala kafíčko a jela se domů učit. Dítě u prsu a v ruce Shakespeara.
Vždycky se našel někdo, kdo pohlídal. Spolužačka, manžel spolužačky, manželův bratr, kamarádka. Že jsme byli nezodpovědní? Ne, byli jsme mladí a dítě nebrali jako životní úděl, povinnost nebo projekt, ale jako přirozenou součást života.
Pak jsme se přestěhovali do lepšího bytu v pražském Braníku. Lepší byl, i když suterénní, a líné návštěvy, kterým se nechtělo obcházet dům a scházet po schodech, k nám skákaly z chodníku oknem rovnou na gauč. V ložnici jsme postavili patro na spaní nad klavírním křídlem, kterého bych se nezbavila ani za nic. Syn měl vedle něj postýlku a pod ním deku s hračkami. V 11 měsících začal chodit do jesliček a já dostudovala.
Když mu byly tři roky, rozvedli jsme se. Jako přátelé, nikoli jako lidé, kteří se nenávidí. Rozvod jsme zašli společně oslavit do Blatničky a o nic se nehádali. Nebylo totiž o co. Manžel se sice odstěhoval, ale ze života nám rozhodně nezmizel. Kluci spolu byli kdykoli se jim zachtělo, což znamenalo často, a ještě mnoho let poté jsme slavili společné Vánoce.
Bylo těsně po revoluci a já si našla na tu dobu poměrně lukrativní práci. Syn chodil do školky, odkud ho vyzvedávala sousedka, která byla na mateřské a potřebovala každou korunu. Možná, že byla jednou z prvních placených pomocnic v domácnosti, protože mi i nakupovala a uklízela. Obě dvě a všechny naše děti jsme byly spokojené.
Pak jsme se přestěhovali do lepšího. Pořídili jsme si psa, syn chodil do všech možných kroužků, ve škole velmi dobře prospíval a v jeho čtrnácti jsme spolu začali chodit na kurzy salsy. Nikdo jiný totiž se mnou chodit nechtěl. Cestovali jsme spolu po světě, chodili na koncerty a do divadel. Měla jsem parťáka a nebylo mi ještě ani čtyřicet.
Proč to všechno vyprávím? Protože dnes už by nic z toho asi nebylo možné. Nebo by to bylo přinejmenším divné. Možná bych byla odsouzeníhodná máma, která nedbá příruček, odborných rad a doporučení. Nezodpovědně si pořídí dítě, když ani nemá kde bydlet.
Ale hlavně proto, že život matky s dítětem je jiný ve dvaceti a ve čtyřiceti, kdy už máte víc rozumu a život nalinkovaný. Své jste si už odžily, něco vybudovaly, a teď přišel čas na další životní kapitolu, jejímž středobodem je dítě.
V mládí se všechno musí dělat za pochodu, ale zase je to snadné. Energie, instinkty a samozřejmost bez zbytečných úzkostí, jestli dělám všechno správně podle předepsané šablony, je hnacím motorem. Ale pocit, že vám asi trochu ujíždí vlak, ten mladou matku samozřejmě provází. Protože zatímco přátelé se baví, chodí na rande a plánují si život, vy máte úplně jiné starosti.
Pak se to ale zlomí. Děti už jsou odrostlé a vy jste pořád mladé a můžete dohánět, co jste možná dřív zameškaly. Starší matky to mají právě naopak. To podstatné, co si pro sebe naplánovaly, musí zvládnout před dětmi. Až se děti osamostatní, ony samy už nebudou mít sílu. Na vlastní rozvoj už budou trochu staré. Zase ale mají víc trpělivosti, moudrosti a zkušeností.
Žádná varianta není správná ani špatná a obě mají něco do sebe. Důležitá je jenom jedna věc. Ať už máte děti v jakémkoli věku, je to asi to nejlepší, co se vám v životě přihodí. Na mateřství totiž žádný skutečný manuál neexistuje. Každá víme, co je pro nás a naše děti to nejlepší.
A můj syn? Vystudoval zahraniční vysokou školu, je z něj mezinárodní právník a dceru si pořídil až po třicítce. Je z něj ten nejzodpovědnější otec pod sluncem. A já jsem pyšná. Asi jsem něco udělala dobře, i když mě za nestandardní přístup už tenkrát tak trochu odsuzovali.
Zbytečně se nestresujte, jestli děláte všechno správně podle příruček, trendů a pod společenským tlakem. Nejdůležitější je, jakého člověka z dítěte vychováte. Ať už jste mladá nebo stará matka. Je jedno kdy a jak. Důležitý je výsledek a dobrý pocit.
