Článek
Stáří dáváme často do souvislosti s důchodem. Neboli důchodce rovná se starý člověk. Kdo by se jím chtěl dobrovolně stát? Nejenom subjektivně není snadné přijmout fakt, že jsme v poslední životní fázi, slovo důchodce má v našich končinách ještě k tomu pejorativní nádech. Však se také penzista oficiálně nazývá starobní důchodce.
Zvyšování důchodového věku často straší už relativně mladé lidi, kteří jsou na vrcholu aktivního života. I oni už počítají, kolik jim ještě chybí do důchodu a jak dlouho budou muset zůstat aktivní. A hlavně, proč jejich matky či babičky odcházely do penze mnohem dřív. Podle počtu dětí třeba už v 55 letech. No jen považte! A ony budou muset pracovat o celých 10 let déle. Jaká nespravedlnost!
Že tato mezigenerační nerovnováha některé lidi stále nepochopitelně trápí, lze vyčíst ze zveřejňovaných článků a hlavně diskusí na dané téma. Jako příklad poslouží nedávný článek Ženy z Husákovy generace cítí křivdu, který brnkl na citlivou českou duši.
Tato takzvaná nespravedlnost je daná společenským vývojem a průměrnou délkou dožití a v neposlední řadě propadající se porodností. Má tudíž svoji logiku. Když už pomineme zarážející fakt, že se by někdo chtěl stát důchodcem v plné síle 55 let.
Pro tuto chvíli vyjměme pracovníky ve fyzicky náročných či rizikových prostředích, na které je systémem pamatováno a existují pro ně výjimky. Zaměřme se na zaměstnance ve zcela běžných profesích a pomiňme ty, jež se potýkají se závažnými zdravotními problémy. Mluvme o většině populace, která je vzhledem k věku průměrně opotřebovaná.
Jaká je tedy spravedlnost v tom, že matky dnešních předdůchodců odcházely do penze v 57 a podle počtu dětí dřív, a jejich dcery půjdou třeba až v 65? Zcela pragmatická.
Od 80.let, kdy tyto ženy matky do důchodu odcházely, vzrostla průměrná délka dožití o celých 10 let. Tudíž statistická šance, že obě tyto ženy stráví při takzvaném zaslouženém odpočinku stejnou dobu, je velmi vysoká. Znamená zhruba dalších 20 let nicnedělání. Tenkrát jako i dnes.
V této zmiňované době dřívějších důchodů našich matek a babiček, ovšem existovala i zcela jasná nespravedlnost, která spočívala ve faktu, že ženy odcházely do důchodu podstatně dřív než muži. Tato nespravedlnost byla v našich krajích vždy zdůvodňovaná tím, že ženy mají těžký úděl. Na rozdíl od mužů rodí a vychovávají děti.
Zastánci této nerovnováhy ovšem zapomínají na důležitý fakt. Ženy mají totiž oproti mužům podstatně tužší kořínek a žijí v průměru o více než 5 let déle. Přesto, že rodily a vychovávaly děti. Tedy pokud jim už chceme výchovu dětí připsat jako absolutní zásluhu a podíl muže na výchově dětí opomenout, což je otázka diskutabilní.
Při zkrácení aktivně pracovního života a dřívějšího odchodu do penze tak ženy získávají oproti mužům, kromě té biologicky dané, další výhodu. Mohou strávit nicneděláním podstatně delší dobu než muži.
Z tohoto pohledu mají smysl kredity či příplatky za počet vychovaných dětí, protože zejména v době, kdy ženy rodit přestávají, má takový bonus svůj význam. Nikoli ale jako výhodu nižšího věku odchodu do důchodu, nýbrž jako kompenzaci za dočasnou ztrátu příjmu a poděkování, že se žena zasloužila o pokračování lidstva.
Trendy a statistická čísla se obelhat nedají a závist našim matkám, které mohly odejít do důchodu o 10 let dřív než my, se pohybuje v rovině z mnoha úhlů pohledu zcela nesmyslné.
Řekněme si upřímně, která dnešní žena se v 55 letech cítí stará natolik, že by se chtěla stát důchodkyní a dalších 30 let nic nedělat jenom proto, že mohla její matka? Většina žen by tomu, kdo by ji považoval za seniorku, pořádně vyčinila.
Naopak, dnešní ženy dělají první poslední, aby se udržely mladé co nejdéle a proti dřívějším generacím se jim to také daří. Kombinace životního stylu a medicínského pokroku, což má za následek prodlouženou životnost, přináší výsledky.
Jak již bylo zmíněno, neopominutelným faktem je dramatický posun průměrné délky života během jedné generace. V loňském roce to bylo v ČR zhruba 77 let u mužů a 83 let u žen. Znamená to, že lidé v 55 jsou reálně daleko mladší, než byli ve stejném věku jejich rodiče.
Z tohoto pohledu odchod do důchodu v 65 dává smysl. Dvacet let, v mnoha případech klidně i čtvrtstoletí nicnedělání je luxus, který si nejen stát, ale ani člověk v běžném opotřebení, nemůže dovolit.
Řekněme, že bychom v průměru zahájili pracovní život kolem dvaceti a do důchodu odešli v šedesáti. Znamenalo by to, že celou polovinu života bychom byli ekonomicky neaktivní.
V nastavení věkové hranice odchodu do důchodu nejsme v rámci Evropy ničím výjimeční. Naopak, většina evropských zemí má již nyní věkovou hranici nastavenou výše než my a s vidinou jejího dalšího posunu.
Kupříkladu generace dnešních čerstvých důchodců ve Velké Británii odchází do penze v 66 letech a ti, kteří budou odcházet v příštích letech, neboli lidé narození v druhé polovině 60. let, získají nárok na státní penzi až v 67 letech. A to svorně ženy i muži. Žádný pohlavní rozdíl zde neexistuje.
Stejně tak v Německu, Itálii, Holandsku, Španělsku a severských zemích je současný odchod do důchodu plánován mezi 66 a 67 lety s výhledem jeho prodlužování. V některých severských zemích již existuje projekce až do 70 let.
Tato čísla ukazují, že v evropském kontextu nikterak nevyčníváme, ba naopak. Řadíme se k zemím na spodní hranici, pokud jde o odchod do důchodu. Kromě toho má naprostá většina těchto zemí nastavené shodné vstupní podmínky jak po ženy, tak pro muže.
Proč tedy tolik toužíme odcházet do předčasné penze a bouříme se proti posunuté hranici k pětašedesáti, která je v mezinárodním kontextu i tak nízká? Jakými indispozicemi proti průměrnému Evropanovi trpí český občan? Proč pro něj konec aktivního pracovního života znamená kýžený cíl?
Finanční výhoda to rozhodně není. Náš státní penzijní systém až na výjimky žádný extra pohodlný a bezstarostný život nezaručuje. Užívat si, cestovat po světě a věnovat se koníčkům je tudíž ve většině případů představa poněkud iluzorní. Pokud tedy bereme v potaz státní důchod jako jediný zdroj příjmů.
Řekněme, že motivem k odchodu do penze je kromě přiznané výměry i subjektivní posouzení vlastní situace. Odchod do starobního důchodu je totiž právem, nikoli povinností. Na to bychom neměli zapomínat.
Proč se tedy v určitém věku tak vehementně domáháme svých práv a toužíme po odpočinku? Řekněme, že pro to existují tři velmi různé důvody.
Jedna skupina občanů je reálně na konci svých aktivních sil a ať už objektivně či subjektivně dál prostě nemůže. Do této kategorie se počítají i různá zdravotní omezení, dlouholetý výkon těžké fyzické práce atd. I proto existuje možnost předčasných důchodů a tato skupina jí může využívat.
Další významnou kategorií jsou ti, kteří ve vlastním aktivním životě nevidí kromě povinností a příjmu žádný valný přínos a zaměstnání je pro ně otravnou povinností. Možná se celý život nudí a přemáhají, protože pracovat zkrátka musí. Vidina života bez otravných povinností je tak toužebně očekávaným cílem. Jak je tato kategorie významná, nechám na osobní úvaze čtenáře.
A poslední, a možná tou nejsilnější skupinou, jsou ti, kterým síly, zdraví ani chuť pokračovat v aktivním životě nechybí. Do důchodu se jim v podstatě nechce, ale často je pro ně vysvobozením ze zmaru. Narazili totiž na zeď zaměstnanosti, se kterou nelze pohnout.
A v tom spočívá kontroverze a smutná ironie života padesátníků a šedesátníků. Pracovat by chtěli, výrazná ztráta sil je netrápí a nechtějí se dobrovolně stáhnout z aktivního života, se kterým jdou ruku v ruce i sociální vazby a pocit potřebnosti. Najít advekvátní práci se jim ale nedaří a vstup do penze je pro ně řešením ze svízelné situace.
Otázka ale nezní, proč nepracujeme, dokud můžeme, ale proč už pracovat nechceme? Proč je odchod do důchodu pro některé lidi životním cílem a čím dříve, tím lépe? Bránit se stáří je přece lidská přirozenost. Nebo snad ne?
