Článek
Od útlého dětství se nám v pohádkách představovaly krásné, štíhlé a hodné princezny versus ty ošklivé a zlé. Modelky byly vždy hubené a hlavní postavy romantických filmů povětšinou ztvárňovaly herečky obdivované pro svůj fyzický vzhled. Totéž platilo o princích, modelech a hercích.
Generační masírování o tom, co je krásné a přijatelné v nás tak zanechalo hlubokou stopu, kterou se odhalování negativního body shamingu a jeho odsuzování snaží postupně vymazávat.
Poukazování na nebezpečnost kultu dokonalosti je bezesporu chvályhodným trendem, a pokud se v jeho duchu budou vychovávat nové generace, existuje reálná šance, že nejen šikana kvůli vzhledovým nedostatkům, ale i sebepřijímání postupně dostane nový rozměr.
Dnes se nevystavují hanbě ti, jež jsou příliš hubení, tlustí, mají málo vlasů, velké nebo žádné zadky, prsa, křivé nosy, nýbrž ti, jež to komentují, protože se dopouštějí body shamingu.
Na rozdíl od mých mladých let, kdy jsem se styděla v létě vyjít na ulici v tričku, aby na mě zase nepokřikovali a nehvízdali chlapíci z lešení na protějším domě kvůli velkým prsům, si mohou dnešní mladé dívky klidně vyrazit v krátkém obepnutém topu a vystavit se na odiv tak, jak je Pán Bůh stvořil, případně jak si k přednostem dopomohly.
Nesmíme ale zapomínat na fakt, že existuje velký rozdíl mezi tím, co vyslovíme, a tím, co si skutečně myslíme. Ačkoli je možné společnost vychovávat k toleranci, to, jak ostatní skutečně vnímáme, může být velmi daleko od vyslovených či zamlčených slov. Poručit dešti a větru je v tomto případě mnohem složitější.
Jakýkoli pronesený nevhodný komentář na velikost či tvar těla, postižení nebo fyzickou vadu byl odjakživa považován za neslušný a projevem špatné výchovy. Ani dnes nejde o ani tak o to, co si kdo myslí, ale co a jak řekne.
Každý máme svoji představu o tom, jak bychom sami rádi vypadali a zejména dámy o tom ví své. Samozřejmě, že nespornou roli v utváření představy, co je krásné, obdivuhodné či přijatelné, hrají média, kulturní prostředí a s přívalem sociálních sítí a různých influencerů, nápor sílí.
Dřív bývaly v kurzu vychrtliny a dívky i hoši s pár kily navíc zaujímaly ve školních třídách role outsiderů. Z plakátů a reklam se na nás dívaly štíhlé a ultra štíhlé modelky s dlouhýma nohama a holky toužily být jako ony. Jenomže nohy se nám neprodlouží, kotníky nesmrsknou a hrudní koš nepropadne.
Držely jsme diety, cvičily aerobik a naučily se šikovně zakrývat nelichotivé partie. Každá jsme nějakou tu „vadu“ měla. Jinak to ani nejde, málokdo se narodí dokonalý.
Každé tělo je unikátní. Někdo je maličký, jiný narostl do výšky, některá dívka má velký zadek, jiná malá prsa, krátké prsty u nohou, malé oči, krátké řasy, buclaté kotníky, řídké vlasy a co já vím co ještě. No a co? Tak to bylo vždycky a nejinak tomu bude. To nás příroda dělá zajímavými a jedinečnými.
Nevím, jestli byl klukům nějaký ten náš špíček sem a tam fuk, ale vdaly jsme se všechny. Nebo naprostá většina z nás. Body shaming samozřejmě existoval a obšťastňovaly se jím navzájem hlavně dámy.
Kult štíhlosti byl za mých časů nepopiratelný a nemocí poruch příjmu potravy mezi mládeží přibývalo. Body shaming ale za to až tak docela nemohl. Byla za tím naše vlastní auto regulace a touha přizpůsobit se nepsaným normám. Možná k tomu přispěl i nějaký ten komentář od kluka, který se nám líbil, ale dal přednost třídní hubeňource.
Ale zpět k populárnímu body shamingu, respektive k jeho veřejnému odsuzování.
Hubené modelky doplnily dívky prostorných rozměrů a na přehlídková mola vyrazily krásky, které by dřív neměly přístup snad ani do sálu jako divačky. Mluvím o ultra size modelkách. O objemných mužských modelech jsem neslyšela, ale možná také existují.
Děvčata se přestala za svoji kyprost stydět a chodí světem sebevědomě, pyšná na svá těla. To je naprosto úžasné! My jsme se dřív propadaly hanbou, když jsme šly v hodině tělocviku do bazénu a musely před třídou vyvalit tlustá stehna. Možná byla tlustá jenom z našeho pohledu, ale stejně jsme se za ně styděly.
Dnešní dívky už se stydět nemusí. Nikdo slušně vychovaný a znalý zákonů body shamingu, a v trendech jsou mladí mistři, na jejich adresu již nic nepronese. Děvčata s odvahou a snad i pýchou vystavují větší či menší špíčky v krátkých topech, buclatá stehna v zařízlých kraťasech v bujná poprsí v hlubokých výstřihách.
Až potud je všechno v pořádku. Je fajn, že lidské tělo je přijímáno realisticky a bez předsudků a děti jsou vychovávány k toleranci. Teď ale něco k normotvorbě a ohýbání smýšlení.
Zvykáme si na to, že prakticky cokoli je normální a v pořádku. Jenomže také ukazujeme malým holčičkám a klukům, že je v pořádku být i obézní.
Na jednu stranu se snažíme lidem vštěpovat zdravý životní styl, říkáme jim, jak špatné jsou slazené nápoje a vepřový bůček a na druhou stranu jim ukazujeme tloušťku jako normu. Každý si z toho pochopitelně vybere to, co je mu příjemnější, pohodlnější nebo praktičtější.
Takže z jedné strany máme sousedku rigidně oddanou takzvaně zdravému životnímu stylu, která úzkostlivě dbá na složení jídelníčku a několikrát týdně chodí na jógu a z druhé strany mladou dívku, která se v minisukni sotva kolébá ze strany na stranu a do rytmu si k tomu vytahuje brambůrky z pytlíku. Protože je to normální a akceptovatelné.
Každý extrém je diskutabilní a vůbec nemluvím o normálních a trochu oplácaných puberťačkách, které z toho stejně jednou vyrostou. Mluvím o chorobné obezitě, kterou nesmíme komentovat, abychom nebyli ztrestání za body shaming.
Obezita zkrátka normální není a je pouze malé procento těch, kteří proti ní ze zdravotních důvodů bojovat nemohou. Těm se skutečně omlouvám za neurvalý komentář, protože ti si ho nezaslouží, a jim také věnován není.
V dnešním světě má právo komentovat tloušťku pouze doktor. A doufám, že alespoň ve zdravotních institucích to tak i nadále zůstane a lékaři nebudou obviňováni z body shamingu, když pacientovi naznačí, že by měl zhubnout. My ostatní si to dovolit nesmíme.
Jednou týdně chodím do jedné nejmenované kanceláře, kde pracuje převážná většina mladých lidí. Jsou krásní a pestrobarevní, nejen oblečením. Některé holky jsou štíhlounké, jiné řekněme plnějších tvarů a kluci taktéž. Někdo má tetování, jiný růžové vlasy a nikdo nikoho nekomentuje ani nekritizuje. Cítím se mezi nimi fajn, protože ani moje generační propast nikoho nepohoršuje a jestli mám o kilo víc nebo míň, je každému buřt.
U protějšího stolu sedí jednadvacetiletá dívka. Může mít tak 170 centimetrů a váží určitě přes metrák. Pochopitelně, že jsem se jí neptala. Svěšené břicho jí téměř zakrývá ženské partie a do židle s opěrkami se vejde hodně stěží. Pomyslela jsem si „chudák holka,“ když poprvé přišla. Můj soucit je ale dávno pryč a v kanceláři hledám volný stůl, kam bych se přesunula.
Téhle dívčině rozhodně sebevědomí nechybí a pravděpodobně si ani není své jinakosti vědoma. Ráno přijde obtěžkána taškou, ze které na stůl vyloží termosku, jejíž obsah je mi neznámý, vedle něj postaví XL kelímek s kapučínem a vybalí snídani. Nebo možná už svačinu, to netuším. Obvykle je to tlustě naplněná houska typu hamburger, do níž se dívka s velkým apetitem zakousne. Ani ne po hodině práce s plnou pusou si udělá pauzu na výlet do firemní kantýny. Donese si XL plastový kelímek s kolou a obrovský čokoládový muffin. Následuje několik pytlíků čipsů a čokoládová tyčinka, a to všechno ještě před obědem. Tam s ní nechodím, ani bych nemohla.
Přiznám se, že je mi špatně a při výhledu na požitkářskou tlustou holku se těžko soustředím na práci. Vím, že bych neměla být zlá a mlčet musím. Kdybych totiž pronesla byť jemnou poznámku k jejímu životnímu stylu, byla bych okamžitě jako stará zapšklá bába obviněna z body shamingu a možná měla na krku kárné řízení.
Kvůli té nejmenované dívce jsem vymyslela vlastní termín „auto shaming“ neboli samozostuzení. Tady totiž žádný komentář není zapotřebí, někteří lidé se docela dobře dokáží zostudit sami.
Je těžké stanovit hranici „normálnosti,“ i když medicínská pravidla na to samozřejmě existují. A také vím, že trocha zdravého body shamingu by oné mladé dívce neuškodila. Pravděpodobně za svá kacířská slova dostanu vyhubováno, ale ať.
Ani v přírodě neběhají obézní zvířata a kdybych přivedla tlustého psa k veterináři, dostanu vyčiněno za nezodpovědnost a možná i týrání zvířete.
Ať si říká kdo chce co chce, já mlčím. Ale co si myslím, je moje svaté právo.
Pokud budeme k sobě slušní, tolerantní a začneme používat zdravý selský rozum, termíny jako je body shaming ani nebudeme potřebovat.
