Článek
Jeden můj velmi dobrý přítel mi kdysi řekl, že by žena měla přijít na schůzku s mužem v šatech. Že prý tím vyjadřuje své ženství a hlavně že si dala trochu práce se mu zalíbit.
Protože je onen muž skutečně dobrým přítelem z kategorie kamarádů, mávla jsem nad tím rukou a zasmála se. On má totiž vždycky v rukávu něco přímočarého a kontroverzního. Jeho poučka mi ale nějak zůstala v hlavě a občas se k ní vracím. Hlavně když se chystám na soukromou, nikoli pracovní schůzku.
Ráda se dívám na staré filmy. Ty prvorepublikové se asi moc počítat nedají, protože tenkrát ženy ještě kalhoty tolik nenosily a neměly příliš na vybranou, ale ty modernější, třeba z šedesátých let minulého století, jsou hezkou ukázkou toho, jak se ženy uměly a chtěly líbit. Samozřejmě když pomineme komunistické filmy.
Ač žena, která také převážně nosí kalhoty, musím uznat, že dřív bývaly dámy obecně o poznání ženštější, než jsme my dnes. Už jako holčička jsem ráda pozorovala maminku, když si oblékala spodničku, pod ní punčochy a já jí mohla zapnout dlouhý zip na zádech. Pak si vybrala ty nejvhodnější korále, barvu rtěnky, z flakónku se postříkala vůní, vklouzla do elegantních bot a přes ruku si přehodila kabelku. A nebyla k tomu zapotřebí žádná speciální příležitost.
Jako malá holka jsem byla spíš kluk, maminka na mě v tomto ohledu žádný vliv neměla. Nehrála jsem si s panenkami, ale s autíčky, lezla po stromech, chytala žáby a jezdila na koni. Nešťastná byla hlavně moje babička, která mi často říkávala: „Jsi přece holčička, měla bys nosit šatičky.“ Uklidnila se až v mé pubertě, kdy jsem přišla na chuť standardním tancům. Při nich dámy totiž kalhoty nenosí.
Všechny obdivované filmové divy a herečky nosily šaty. Většina žen v ikonických filmových scénách byla oblečena v sukních a šatech, stačí si připomenout slavnou Sophii Loren, za kterou se na ulicí otočil každý muž.
Možná nám rychlý životní styl a s ním ruku v ruce touha po pohodlí vzal potřebu se fintit, ale důvod bude samozřejmě i někde jinde.
Nerada sice šlapu na tenký led, ale když už mě tohle téma napadlo, je zapotřebí si přiznat, že mezipohlavní rovnoprávnost a antisexismus hraje v naší ženské prezentaci velkou roli. Více či méně elegantní kalhotové kostýmky nám v práci dodávají pocitu jisté důležitosti a jsou praktické stejně jako džíny a kecky. O tom ale řeč není.
Je samozřejmé, že aktivní ženy, které sportují, cestují, chodí do kanceláře a věnují se tisícům povinnostem, volí co nejpohodlnější a nejpraktičtější outfit. Ale co když se prostě jen tak obyčejně chceme líbit?
Někdy přemýšlím, jestli ten můj kamarád neměl nakonec pravdu. Třeba nám to ti chlapi jenom neříkají, protože by to stejně nemělo smysl nebo bychom je osočily ze sexismu?
Překvapilo mě, kolik je na internetu komentářů na téma ženských šatů. Asi nejsem sama, kdo o tom přemýšlí. Zajímavé jsou myšlenky mužů na diskusní sociální síti Reddit a fóru Quora, kde lidé sdílejí své názory a zkušenosti.
Někteří muži jsou ve svých názorech opatrnější, jiní otevřenější. Jedni tvrdí, že preferují ženu, která si je jistá sama sebou a je jedno, co má na sobě. Převážná většina z nich se ale přiznává k tomu, že šaty a sukně jsou mnohem ženštější a stýskají si, že žen v šatech rapidně ubývá.
Jeden z diskutujících zřejmě nejlépe vystihl to, co ostatní neumí tak dokonale vyjádřit. Jeho otec prý říkával matce: „„Když se oblékáš jako žena, cítím se víc jako muž.“
Možná právě to měl na mysli můj přítel, který mi lehce vyčinil za to, že na schůzku s ním přicházím v kalhotech.
Nemělo by být žádným překvapením, že to, co se mužům na nás ženách líbí, je právě naše ženskost. Ať už žijeme v jakékoli době, hlásáme mezipohlavní rovnoprávnost a plácáme muže přes pusu za nevhodné komentáře, jedno je jisté. Stále jsme, alespoň většina z nás, muži nebo ženami. A tak to snad ještě nějakou dobu zůstane.
Kouzlo zřejmě nebude jenom v centrimetrech kůže, které vystavujeme či zakrýváme, ale i v tom, jak se samy cítíme, a tudíž jak působíme, a co ze sebe přirozeně vyzařujeme. Nakonec i šaty nebo sukně dlouhé až po kotníky nám dodávají víc ženskosti a šmrncu než džíny. Minisukně k tomu nejsou zapotřebí.
Výhoda šatů spočívá v tom, že nejsou vyhrazeny pro žádnou věkovou ani váhovou kategorii a jsou tak univerzální, jak jen oděv může být. Mohou je nosit malé holčičky, stařenky, dámy útlé i korpulentní, vysoké i docela maličké. Dokonalé figury není zapotřebí.
Přiznejme si, že zvolený styl nám také dodává různou energii. V letních šatech se přirozeně cítíme svobodněji a ženštěji než v upnutých džínách, legínách či pracovním kostýmu.
Nacházíme se na prahu léta a počasí nám přeje. I já preferuji volné lněné kalhoty, na které nedám dopustit a přiznám se, že ve skříni, kromě těch společenských, příliš šatů a sukní nemám.
Dala jsem si ale za úkol to letos změnit a udělat si soukromou sondu do vlastních pocitů. A pokud mě čeká nějaké to rande nebo schůzka s pánem, přijdu na ni v šatech. Jestli je to tak, jak si myslím, pak ráda muži dopřeji pocit, že se vedle mě může cítit jako chlap a já budu za ženu. Možná jsou muži opravdu v některých věcech průzrační jak studánky a my všechno zbytečně komplikujeme.
Podělila jsem se s vámi o své myšlenky, aniž bych je předem konzultovala s přáteli obou pohlaví. Názor žen i mužů na téma dámského oděvu a sebeprezentace mě ale i nadále zajímá.
Takže dámy, hurá do letních šatů a někdy si povíme, jaký měla naše malá a bezbolestná transformace ohlas.
