Článek
O třídních srazech se vypráví různé historky a točí slavné filmy. Někdo se na ně těší, jiný jede na setkání s obavou nebo se jich raději nezúčastňuje. To by ale byla velká škoda. Abiturientské večírky totiž mají nedocenitelný význam. A tím rozhodně není poměřování úspěchů či majetku.
Naše gymnaziální třída byla výjimečná už tenkrát a pořád se liší. Máme se totiž všichni tak nějak rádi a chceme o sobě vědět. Minulý týden jsme se opět sešli.
Mé zamyšlení se týká středoškolských srazů nejenom proto, že některé spolužáky ze základní školy už bych si jenom těžko vybavovala a pokud se nějaké srazy organizují, já na ně nechodím, a vysokoškolské se bůhví proč nepořádají.
Ale hlavně proto, že na střední škole jsme dozrávali, objevovali sami sebe a své sny a už tenkrát bylo jasné, kdo je spíš vůdce nebo myslitel, třídní šašek a průšvihář, snílek, šprt nebo se jen tak veze. Zůstali bývalí spolužáci víceméně stejní nebo je život popostrčil či semlel?
Byli jsme kolektiv mnoha výrazných osobností, ale žádná otevřená nepřátelství se u nás nepěstovala. Alespoň pokud si pamatuji. Přirozeně vytvořené partičky, třeba děvčat z internátu nebo ze stejného městečka, či kluků neustále vymýšlejících legrácky a bavící celou školu, mezi sebou nijak nesoupeřily.
Ale vzpomínky blednou a stávají se milosrdnými, takže je dost dobře možné, že i já jsem na něco důležitého ze středoškolského života zapomněla.
Třídní sraz po relativně krátké době je něco jako průběžný audit. Sdílení v mezičase, zapichování vlaječek do cestovní mapy, reporting úspěchů, zásluh a pokažených snů. Poměřování sama sebe a vlastního života vzhledem ke spolužákům, kteří kdysi stáli na stejné startovní čáře. Přitom nejde o závod ani o stejnou cílovou pásku. Jde o využití potenciálu, plnění plánů a cestu za sny.
Po třiceti a více letech je ale všechno jinak. Někdo sice stále bojuje o své místo na slunci, ale spíš je to horečné vyškrabávání odložených přání a chytání se stébla. Životní karty jsou rozdány a každý s nimi hraje, jak nejlépe umí. Důležité je pouze jedno. Že Pepa je pořád Pepa a Mirka je taky vlastně pořád stejná.
Nezáleží na tom, kdo a kam až to dotáhl, nebo dotáhnout mohl, a třeba zklamal sám sebe. V naší třídě jsou lékaři a další zdravotní personál, učitelé, policajti, starostové, administrativní pracovnice, podnikatelé i žena v domácnosti a pak ti, kteří dělají, co umí, a co se namane. A pár takových, kteří už si dokázali, co potřebovali, a život si užívají jinak. A dokonce máme v řadách i třídní manželský pár, který je pořád spolu a vypadá velmi spokojeně.
Žádné velké překvapení se nekoná, tak nějak to bylo rozdáno už při maturitě. Vědělo se, kdo má ambice nebo talenty, je neklidný či kreativní, a kdo má nakročeno ke stabilnímu a pokojnému životu. Jenom jsme si to tenkrát asi neuvědomovali.
Po třiceti letech jsme se dohodli, že se budeme scházet každý rok. Jednou za pět let uděláme velké srazy a mezitím ve stejnou červnovou sobotu dorazí ten, kdo může. Letos se nás na „malém“ srazu sešlo šestnáct.
Jako vždycky jsem se na spolužáky těšila jako malá holka, respektive jako puberťačka ze střední. Třídní srazy jsou pro mě totiž něco jako cesta domů. A nejenom proto, že na ně létám ze zahraničí, takže cestou domů skutečně jsou.
Spolužáci jsou pro mě po všech těch letech něco jako rodina, kotva, připomínka toho, kým jsme bývali a na co bychom neměli zapomenout. Už dávno si nepotřebujeme nic dokazovat ani poměřovat síly. Nepotřebovali jsme to nikdy. Alespoň myslím.
Říká se, že osobnost člověka se s věkem příliš nemění, přestože poslední výzkumy jsou v takových soudech o něco opatrnější. Když se podívám na každého svého spolužáka kritickým pohledem Velké pětky osobnostních rysů, které zahrnují otevřenost, svědomitost, extraverzi, přívětivost a neurotismus, za těch mnoho let se toho u nikoho příliš nezměnilo.
Jenom jsme vyzráli, hrany se obrousily, naše osobnosti krystalizovaly a snad se i trochu vylepšily. Psychologové tomu říkají „princip zralosti“. Lidé se s přibývajícím věkem prý stávají extrovertnějšími, emocionálně stabilnějšími, příjemnějšími a svědomitějšími. Proto ta pohoda na srazu!
Žádné překvapení se nekoná. Mí bývalí spolužáci jsou pořád titíž lidé, fajn parta, se kterou bych klidně zase usedla do stejné třídy, tentokrát pro zralé a pokročilé.
Už bych věděla, od koho opisovat, kdo mi vysvětlí složitý příklad z deskriptivy a proti komu nemám šanci v dějepisném souboji. Kdo mi bude napovídat u tabule a kdo mě přikryje, když bude potřeba. Kdo by mi pomohl na pustém ostrově a o koho bych se musela postarat já. Proto je nám spolu dobře. Nemusíme si nic namlouvat.
Vzpomněla jsem si na poněkud sveřepou a rebelskou holku s vyhraněnými názory, veselou a bojující za svoji spravedlnost, s nesplnitelnými sny. Taková jsem bývala a jsem taková pořád. Jenom jsem na to ve víru světa trochu zapomněla, stejně jako dost možná i oni.
Sice jsme o něco kulatější nebo naopak hubenější, plešatější, důstojnější nebo trochu zatrpklejší než na fotkách z bramborové brigády, ale nikdo z nás žádným výrazným osobnostním veletočem neprošel.
Kdo byl kdysi extrovert, ani dneska není uťáplý a z tiché a přemýšlivé dívky se nestala žádná influencerka. Všechno je, jak má být, a je po čertech jedno, kdo jak v životě uspěl podle jakýchsi nepsaných společenských norem.
Ve své různorodosti jsme se kdysi vzájemně obohacovali a obohacujeme se i dnes. Potvrzujeme si vzájemně i každý sám pro sebe, že jsme to pořád my. Děvčata už sice nenosí na čele „okapy“ – pro ty, kteří nepamatují, to byla v osmdesátých letech ofina natočená směrem nahoru – a kluci vyzráli fyzicky i jinak, ale to všechno jsou jenom drobné kosmetické a nepodstatné změny.
Je škoda nejezdit na srazy. Když už ne kvůli vzpomínkám a starým přátelům, se kterými máme společného víc, než si dokážeme připustit, pak kvůli sobě a vlastní sebereflexi. Je fajn si připomenout své mladé já, dávné sny a touhy. A kdy jindy a efektivněji to udělat než tváří v tvář těm, kteří si vás takové pamatují. Něco si nalhávat tady vážně nemá cenu.
Tak zase za rok!
