Článek
Bude to již sedmnáct let, kdy jsem opustila rodnou hroudu. Zpočátku jsem se na návštěvy vracela několikrát do roka, v posledních letech mi to z různých důvodů tak často nevychází. Takže jsem se moc těšila. Na přátele, matičku Prahu a taky na guláš.
Když žijete dlouho v zahraničí, na některé věci zapomenete. Nebo nevíte, že se nezměnily, protože čas plyne všude stejně a jak se říká, pokrok nezastavíš. Dříve jsem ale možná byla odolnější a zocelená místním životem a některá naše specifika si nepřipouštěla či je nevnímala.
O tom, že je Praha stále krásná, a dokonce krásnější než v mým vzpomínkách, bych mluvila ráda a dlouze, protože to je pravda. Třeba o nových a příjemných kavárničkách a bistrech na každém rohu nabízejících domácí limonády, na kterých bych si snadno vypěstovala závislost a doma mi budou chybět, nebo o mile překvapivých gastronomických zážitcích na hony vzdálených zkušenostem před mnoha lety.
Jenomže pak jsem dostala pomyslnou facku. Zatímco místa se mění, zkrášlují a vzkvétají, někteří lidé zůstávají stejní. I když v jiném kontextu by taková vlastnost byla povznášející, při nákupu v trafice se ze mě stal blbec.
Zdržela jsem se jenom pár dní a kalendář měla jako pokaždé vyčerpávající. Potkat se se všemi, se kterými se chcete vidět, dá zabrat. V Praze bydlím u přátel ve Stodůlkách, takže se všude pohybuji městskou dopravou. Je to pohodlné, relativně příjemné a navíc si k tomu všemu povídání můžu dát i skleničku. Jenomže k jízdám po Praze se potřebujete trochu zorientovat a hlavně si koupit lístky.
Každá minuta je při občasných návštěvách drahá. Odhodila jsem kufr a rovnou vyrazila do víru velkoměsta. Ve stanici metra jsem si koupila v automatu lístek, zaplatila za něj mobilem a dobrodružství začalo. Že bych se měla lístky předzásobit, mě nenapadlo. Ale mělo.
Na jedné nejmenované, ale frekventované smíchovské ulici jsem vlezla do trafiky a slušně požádala o tři lístky na tramvaj. Paní prodavačka odtrhla požadované množství z bločku a položila na pult. Vytáhla jsem mobil a chtěla zaplatit. Paní zmizel úsměv z tváře pouze obrazně řečeno, protože ani předtím se neusmívala.
„Jízdenky prodáváme pouze za hotové,“ bylo mi sděleno úsečným a trochu nepříjemným tónem. Neznalá místních poměrů, ukázala jsem na bankovní terminál položený na pultě. V peněžence jsem neměla ani korunu. Asi jsem paní cvrnkla na citlivou strunu a podnítila tak výchovnou část její povahy.
„Prosím vás, jízdenka je přece cenina! A ceniny se nemůžou platit kartou, stejně jako známky.“ Ještě si odfrkla, aby umocnila nevyřčenou informaci, že jsem asi spadla ze stromu, když takovou samozřejmost nevím.
Asi mi to mělo dávat smysl, ale nedávalo. Zřejmě jsem vypadala jako trouba, v hlavě mi šrotovalo, takže paní shovívavě doplnila: „To je nařízení.“ Čekala jsem, že ještě dodá „nařízení vlády“, ale na to už nedošlo. Paní trafikantka mě otráveně sjela od hlavy k patě pohledem, jakým se prohlíží hlupáci, a lístky naštvaně hodila zpátky do šuplíku. Byla připravena ty své ceniny bránit třeba tělem, kdyby na to přišlo. Vyprskla jsem smíchy a odešla.
Došla jsem až na Újezd a zvědavě, tentokrát už ale s dávkou pokory, vstoupila do další trafiky, kde ke mně v příšeří zvedl oči muž pozdně středního věku. Nevypadal nepříjemně, jenom poněkud nezúčastněně.
„Máte lístky na tramvaj?“
„Nevedeme.“
„A můžu se na něco zeptat?“ Mluvila jsem opatrně a poníženě, protože když už jste jednou blbec, hrozí vám to znovu. „Kdybyste čirou náhodou lístky prodávali, mohla bych je zaplatit kartou?“
„V žádném případě.“
„Aha. Protože ceniny se na kartu prodávat nesmí?“
„Co to je za blbost?“ A je to tu, už jsem blbec podruhé. „Protože se to vůbec nevyplatí. Poplatky za kartu jsou větší než marže. Proto je neprodáváme.“ Pán se na mě podíval, jako by bylo mojí občanskou povinností něco takového vědět. Dál jsem se neptala, protože bych si dozajista vysloužila ještě větší ponížení za svoji ignoraci obchodních praktik.
Pravý důvod, proč mi trafikanti odmítají prodat jízdenky na kartu mi byl jasný hned v první trafice a pohádku o ceninách jsem i s navijákem nespolkla. Možná se ale u mě projevily nějaké masochistické sklony nebo se reaktivoval dlouhými roky zapomenutý konverzační styl. A taky jsem potřebovala stihnout další schůzku, kam bych mohla jít půl hodiny pěšky nebo dojet za pár minut tramvají. Proto jsem to zkusila ještě jednou.
Za okénkem jako na nádraží na mě vykoukl milý pán, usmíval se a já si chvilku vzájemné sympatie užívala. Tušila jsem, že během pár minut skončí. A taky že jo. „Můžu si u vás koupit lístky na tramvaj na kartu?“
Odpověď nebyla překvapivá a byla jsem na ni připravena. Svoji hloupost jsem ale dostatečně prokázala hned následujícím dotazem: „A jak si prosím vás můžu koupit lístek, když tu nikde není automat?“ „Přece v tramvaji, ne?“ Svěsila jsem ramena jako kárané děcko.
Vážně jsem netušila, že si můžu lístek koupit přímo v tramvaji. Zřejmě proto jsem mdlého rozumu a zasloužím si odsouzení, jak mi bylo všemi trafikanty výmluvně naznačováno.
Vzpomněla jsem si na dobu před mnoha lety, kdy se mi svíral žaludek pokaždé, když jsem měla nějaké vyřizování na úřadech. Býval ze mě malý vystrašený a pokorný človíček, který může jenom doufat v blahosklonnost úřednice či úředníka. V opačném případě bych odcházela jako spráskaný pes a ještě dlouho hledala pozbyté sebevědomí. To jsem ještě byla zvyklá, že blbcem se lze stát mrknutím oka.
Při své předchozí návštěvě jsem si libovala, jak se poměry v mém rodišti změnily. Na úřadech už většinou potkávám milé a vstřícné a lidi, kteří mi nejasné záležitosti vysvětlují jako rovnocennému, i když neinformovanému spoluobčanovi, a nikoli jako zlobivému děcku. Jenomže pak vlezu do trafiky a je ze mě zase hlupák.
Nebyl by život příjemnější, kdybychom se ve své malosti přestali povyšovat, poučovat, kárat pohledy a kochat se pomyšlením, že existují ještě větší pitomci? Na české hobby, kterým zesměšňování a ponižování bezesporu je, zase na pár let ráda zapomenu.
Ale naděje svítá. Za těch pár intenzivních dní jsem potkala mnoho mladých lidí, kteří byli o poznání příjemnější a slušnější než někteří příslušníci mojí zatrpklé generace.
Třeba při své příští návštěvě vejdu do trafiky a prodavačka mi řekne: „Nezlobte se, ale lístky prodáváme jenom za hotové. Ale můžete si je koupit v tramvaji.“
