Článek
Stěhování z politických důvodů a válečných zón vynechám, protože to je útěk a ten má z logiky věci jiné dispozice.
Vždycky jsem byla světoběžník, ale teprve po čtyřicítce jsem opravdu zvedla kotvy.
Žila jsem ve třech evropských zemích. Ve třech zemích, které si snad nemohou být v rámci jednoho kontinentu vzdálenější. Čechy, Anglie a Španělsko. Pár hodin letu a všechno je jinak.
A co jsem se naučila? Že standardy neexistují. To, co jsme do té doby považovali za normální, samozřejmé a jediné akceptovatelné, je najednou úplně jinak. Jiné společenské vazby, životní moudra a vztah státu s občanem. Že se přímočará a upřímná povaha může stát drzostí a neuctivostí a smysl pro humor urážkou.
Zřejmě to potkalo každého přestěhovalce. Záměrně se vyhýbám kontroverznímu označení přistěhovalec, i když z pohledu domácího je to v podstatě stejné. Srovnáváme. Vidíme věci a zažíváme situace, které vyhodnocujeme naučeným pohledem zastřeným dosavadní zkušeností a výchovou. Nechápeme, proč oni to nevidí stejně? Vždyť je to tak jasné a pravda jenom jedna.
Sendvič k obědu a velká teplá večeře? Kdo to kdy viděl? Přece se to dělá obráceně, ne? Pořádný oběd a namazaný chleba k večeři. A copak vy se večer nesprchujete? Až ráno? Co je to za blbost? A vůbec, jak je možné, že se doma nezouváte? Fuj! A jedna peřina v hostinském pokoji?
Ale to jsou jenom drobnosti z praktického života. Pak přijdou na řadu zásadnější věci. Jak mohou být Angličané tak puritánští, že považují veřejné projevování emocí za neakceptovatelné, zatímco bitky opilých polonahých žen před nočním klubem patří k městskému koloritu?
I obyčejné byty jsou doma větší a hezčí. Proboha, proč je dělají v Anglii tak malinké? A ty domečky dva nahoře a dva dole? Neboli dvě místnosti v patře, dvě v přízemí? Jo, to by u nás neprošlo. A ve Španělsku byt s ložnicemi úplně bez oken nebo do světlíku? Kdo to kdy viděl? To přece nemůže splňovat žádnou normu.
A to stolování! Rodiče nás naučili správně jíst příborem tak, že vidlička směřuje hroty nahoru. A to nevěděli, že z nás v Anglii udělají burany. Přece správné je obrácené držení a napichování, nikoli hrnutí. A ve Španělsku? Tam je podstatné, že se dobře najíte. Jak je to tedy správně? Správně je to tam, kde žijete.
Pro Angličany je důležitá komunita, pro Španěly rodina a pro nás Čechy přátelé. Anglická korektnost, španělská vřelost a česká nedůvěřivost. Tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Věděli jste třeba, že náš humor je podobný tomu anglickému? Ve Španělsku s ním ale musíte nakládat velmi opatrně a vážit slova, jestli se nechcete někoho dotknout. A ironii radši úplně vynechte.
Dál bych mohla pokračovat tradičním rozvržením rolí v rodině, která se naší pravdě úplně vymyká. Kupříkladu změna příjmení ženy po svatbě je ve Španělsku považována za sexismus. Narodil ses otci a matce a po nich si poneseš příjmení až do konce. Ani v dobách minulých, kdy bylo Španělsko vyloženě machistické, nepožíval manžel výsady své manželce příjmení vnutit. Natož v dnešní době, kdy španělští muži zastávají stejné role jako ženy. Vaří, nakupují a starají se o děti.
Tapas
O bezpodílovém vlastnictví manželů ani nemluvě. Co je moje, to moje taky zůstane. Po manželovi dědí děti. Vdova má právo užívat nemovitosti, které jí nepatří. A děti s nimi zase nemohou nakládat, přestože jsou jejich. Prostě jiný kraj, jiný mrav.
Angličanům je zapovězeno projevovat emoce. Nejsou tak chladní, jak si o nich myslíme. Jenom prošli drsnou viktoriánskou výchovou okleštěnou od okázalosti, a tak vypadají i jejich běžné rodiny. Na rozdíl od požitkářských Španělů, pro něž je rodina vším.
Anglický policista s vámi diskutuje. Španělský je asertivní a respekt nebudí jen tak pro nic za nic. A ten český? Jak je to teď, to už nevím. Ale dřív se s ním dalo více či méně úspěšně vyjednávat.
Před pár lety jsem měla v Anglii úplně obyčejný zážitek, který ale zasadil ránu do mého nabubřelého pocitu, že už o nich vím skoro všechno.
Zapadla jsem autem do bahna. Vyrazila jsem na dlouhou vycházku se psem. Zaparkovala jsem na konci vesnice u kostelíčku, ke kterému vede neupravená příjezdová cesta podél potoka a za ní pěšinka podél louky až k další vesnici. Typická idylka anglického venkova. Jako pokaždé jsem zacouvala ke kraji, který se svažoval k potoku, aby se kolem po cestě dalo projet. Jenomže bylo po dešti, já zapadla do bahna a nemohla se svým velkým autem s automatickou převodovkou vyjet.
Co se nepovedlo mně, zadařilo se dvěma mužům stojících v řadě opodál. Jenomže odjet nemohli, protože já blokovala cestu. Hrabala jsem na místě a bořila se čím dál hlouběji. A kromě těch dvou chlapů nikde nikdo.
Seděli v klidu v autě a pozorovali, jak se celá zpocená snažím z bahna dostat. Napřed mi byla hanba, že jsem trdlo a neumím vyjet. Pak do mě vjel tichý vztek, že zdraví chlapi v nejlepším věku na mě civí a čekají, až jim uhnu. Nezdáli se být otrávení, ani netrpěliví. Prostě v klidu čekali. Deset minut nebo možná víc.
Nevydržela jsem a šla je požádat o pomoc, když se sami k ničemu neměli. A víte co? Neposlali mě do háje, dokonce ani neprotáčeli panenky. Velmi ochotně a s úsměvem vyskočili z auta strčili mi do zadku. Auta pochopitelně. Trochu je to bahno sice ohodilo, ale naštvaní nebyli. Zasmáli se a ještě na mě vesele zamávali.
Nechápala jsem vůbec nic. Proč mi sami nenabídli pomoc? V Čechách by určitě vyběhli hned. Je jedno jestli kvůli tomu, abych jim uhnula z cesty nebo proto, že lidem v nesnázích se prostě pomáhá. Ve Španělsku mimochodem taky.
Zeptala jsem se dvou místních přítelkyň, co si o tom všem myslí a jejich vysvětlení mě porazilo. Víte proč mi prý ti chlapi nepomohli? Protože nevměšovat se je výrazem anglické slušnosti. Takže oni byli vlastně velmi dobře vychovaní, a proto mi nenabídli pomoc! Přiznávám, že mi to pořád vrtá hlavou.
Prostě když něco chceš, tak si o to řekni. Tohle moudro je ale myslím univerzální.
Často se mě lidi ptají, co mám na těch třech zemích nejradši?
Anglický nadhled, jednoduchou gentlemanskou byrokracii a rozmanitost. Španělskou opravdovost, pohodu a tapas s vínem. A na Čechách? Vzpomínky, Vánoce a tatranky. A to, že v nouzi poznáš přítele.
Je možné cítit se doma ve třech státech? Myslím, že ano. Důležité je ale nekazit si pohled na svět vlastní optikou.
