Článek
Každá kultura má ale jiné normy a zvyklosti a tolerance projevů náklonnosti na veřejnosti se velmi liší. Co je někde akceptovatelné, může být jinde považováno za nemravné, leckde dokonce za protizákonné. Ale zůstaňme doma v Evropě.
Samozřejmě všechno má své meze a každý máme své vlastní hranice. Co někdo považuje za přirozené a ve své podstatě sladké a romantické, jiného může pobuřovat. A není to záležitost jenom individuální, ale i kulturní a vyplývá ze společenských norem toho kterého národa.
Řeč není o veřejné nestoudnosti a pohlavních aktivitách, které patří za dveře ložnice. Asi se shodneme na tom, že pohled na pár oddávající se milostným hrátkám za bílého dne v parku na lavičce, kolem kterého chodí rodiny s dětmi, nebo někde v průjezdu, ze kterého se ozývají všeříkající zvuky, většině z nás příjemný není.
Fyzický chtíč do kategorie veřejně projevovaných emocí nepatří, takže ho ze svých úvah vynechám. Až potud je to ale otázka do pranice, která souvisí s kulturním prostředím a osobní snášenlivostí. Někdo je zkrátka prudérnější než jiný.
V zemích, kde je strop tolerance k fyzickým projevům na veřejnosti nižší, tam se o nich také víc mluví. V anglo-amerických zemích mají dokonce svůj vlastní termín. PDA (public displays of affection) v doslovném překladu znamená „veřejné projevy náklonnosti“ a používá se velmi často.
Možná jste také zastánci myšlenky, že mladí lidé mají nárok se líbat, kdy a kde se jim zachce, protože to k mládí prostě patří, stejně tak jako občasná ruka šmátralka je akceptovatelná. Taky jsme to kdysi zažili. Venku před kulturákem na diskotéce, v tramvaji, opřeni o sousedův dům, kdekoli jsme se chtěli líbat a objímat, jsme to bez váhání dělali.
S věkem takové pudové nutkání ztrácíme. Hormony už nás netlačí jako dřív, jsme společensky svázanější než kdysi nebo žijeme v dlouhodobém vztahu a spontánní období už máme dávno za sebou. O to víc můžeme být kritičtější nebo prudérnější k ostatním. Ale stěží můžeme popřít, že vidět stařenku a stařečka šourat se ulicemi ruku v ruce je roztomilé. Taky bychom si to tak jednou přáli, že?
Není to jen o vnímání citových projevů očima toho, kdo pozoruje, ale záleží také v jakém kulturním prostředí nebo zemi se vyskytuje. I tak malé území, jakým je Evropa, má svá různá nepsaná, ale společensky zakořeněná pravidla, která mohou někoho zaskočit. Zkrátka ne všude je přijatelné se na veřejnosti vášnivě líbat, zatímco jinde se o tom ani nepřemýšlí.
Do Anglie jsem se před mnoha lety přestěhovala za láskou a poprvé se setkala nejen s hojně používaným termínem PDA, ale i s jeho praktickými důsledky.
Snad kromě velmi mladých let jsem nikdy neměla extra potřebu na veřejnosti citově exhibovat, ale i tak jsem měla z Čech laťku přijatelnosti mnohem výš, než je na ostrově zvykem. Zaskočilo mě, že maximum společenské únosnosti je držení se za ruce a možná nějaký letmý polibek. Ovšem nic vášnivého.
Angličani mají obecně daleko větší problém s projevováním emocí, než jsme zvyklí, což je důsledek jejich viktoriánské výchovy a dědictví, a to nejen na veřejnosti, ale i v soukromí. Ne, že by se nemilovali a nelíbali a neprojevovali si lásku, to zase pochopitelně ne, ale standardy mají proti nám jinde a někomu se mohou zdát chladnější.
Abych ale nechodila kolem horké kaše. Červenou čárou, přes kterou nejede vlak, je jazyk. Letmé či romantické polibky, objímání a držení se za ruce na veřejnosti, to vše je společensky tolerováno. Jakmile ale vstoupí do hry jazyk, je zle. U jazyka a takzvaných francouzských polibků končí romantika a nastupuje pohoršení. Jazyk v ústech někoho jiného je nemravný, odsouzeníhodný a v zásadě se netoleruje. Pochopitelně na veřejnosti. I Angličané se umí líbat, aby nedošlo k omylu.
Jak jsou Angličané prudérní, dokazuje průzkum YouGov Omnibus, který ukázal, že pro 92 procent místní populace je v pořádku držení se za ruce a 90 procent nemá problém s objímáním. Je to sice převážná většina, ale také vás překvapilo, že to nejsou všichni? Měřeno naším, nebo mým osobním pohledem je zarážející, že vůbec někomu vadí, když se dva lidé drží za ruce.
Dál než za ruce už ale veřejné mínění v toleranci klesá. Pouhým 68 procentům obyvatel Velké Británie nevadí obyčejné polibky na veřejnosti, ale pokud jde o líbání se zapojením jazyka, tolerance klesla na zarážejících 15 procent.
Zveřejněné výsledky onoho průzkumu neříkají nic o tom, jestli byli lidé dotázání pouze na projevy heterosexuálnícch párů, ale jak znám Angličany, předpokládám že ano.
I my, kteří jsme jinak proti ostrovanům podstatně tolerantnější, bychom možná mluvili jinak, kdyby se nás někdo ptal na veřejné citové projevy párů stejnopohlavních. I já musím přiznat, že jsem v tomto ohledu tak trochu pokrytecká.
Ač jsem ve své podstatě velmi tolerantní a jeden z mých nejlepších přátel je gay, na mužské páry vodící se po ulici za ruce si pořád nemůžu zvyknout a pohled na líbající se muže nebo ženy mi dobře nedělá. A předpokládám, že v tom nejsem sama. Ale zpátky k většině.
Na jistá omezení citových projevů jsem si v Anglii za ta léta zvykla. Jenomže pak jsem se rázem ocitla v jiném světě. Přestěhovala jsem se do Španělska, kde se na uvítanou líbají nejen ženy, ale i muži. Mluvím o přátelském polibku v rodině nebo mezi kamarády.
Španělská společnost je velmi liberální a láska a citové projevy prostupují společností i na venek. Líbající páry, ať už s jazykem či bez, nikoho nepohoršují. Naopak, přece je krásné, když se lidé mají rádi. Proč by to měli schovávat? Líbající se a objímající páry patří k neodmyslitelnému koloritu španělských měst.
Což samozřejmě neznamená, že by se zde lidé oddávali sexuálním hrátkám na veřejném prostranství, ale nějaká ta ruka šmátralka nikoho očividně nepohoršuje. Kromě toho ani věk zde nehraje bůhvíjak velkou roli. Líbající se páry středního a vyššího věku nejsou nijak neobvyklou podívanou a nikoho nepohoršují. Také sňatky mezi stejnopohlavními páry jsou legální a vcelku běžné.
Španělé jsou zkrátka vřelí a vášniví lidé a láska do jejich životů neodmyslitelně patří. Páry, ať už mladé, starší či homosexuální, se svojí náklonností ve Španělsku neskrývají a rozdíl mezi chladnou Anglií a místní kulturou je do očí bijící a někomu může způsobit kulturní šok.
Myslím, že my Češi patříme v žebříčku tolerance k projevům veřejných citů někam doprostřed, ale možná se pletu a po mnoha létech strávených na dvou protilehlých pólech, pokud jde o společenskou akceptaci veřejných citových projevů, už mám zkreslenou paměť.
Tak se tedy ptám. Kde je ta naše česká míra přijatelnosti? Pohoršuje vás pár splývající v jedno tělo oddávající se dlouhým francouzským polibkům na veřejnosti? Co je pro většinu z nás ještě přijatelné a co už ne?
