Článek
Říká se, že smích je ta nejlepší medicína. Zdá se ale, že jí užíváme v mnohem menších dávkách než bychom mohli a měli, přestože je úplně zadarmo. A je to velká škoda. Vždyť smích přece léčí, spojuje lidi a dělá život příjemnější.
Někdy se jen tak šťastně nebo zlomyslně pousmějeme, říká se tomu pod fousy, něco nás rozesměje nebo se chechtáme tak, až se za břicho popadáme. Ono to břicho vážně bolí, když nemůžete přestat. Pamatujete si na to, že?
Když jsem byla dítě a mladá dívka, smála jsem se pořád. Nebylo to jenom o pocitu štěstí, který vyluzuje úsměv na tváři, legrační mi připadalo téměř všechno. Ještě na střední a na vysoké jsme se spolužáky propukali v takový ten šílený smích, kdy nemůžete přestat, i když chcete, protože už vás bolí celé tělo. Pak někdo řekne nějakou pitomost a rozjedete se znovu. Taky jsme si ze sebe a z ostatních dokázali tropit pěkné legrácky.
Řeč není o úsměvu. Ať už blaženém, spokojeném, společenském nebo třeba i poťouchlém. Mluvím o opravdovém smíchu od plic. O veselém chechotu, ve který zničehonic propuknete, protože vás něco pobaví. O tom mluvím.
Vyprskneme, chechtáme se, až nás bolí břišní svaly nebo nám smíchy tečou slzy. Vzpomínáte, kdy jste se naposledy takhle pěkně od plic zasmáli? Já ano. Ale přitom jsem si také uvědomila, že už se mi to dlouho nestalo.
Vím, že někteří škarohlídi poznamenají, že doba je blbá a smát se není čemu. Doba ale není o nic horší než byla, když se lidé vesele smávali. Když jsme propukali v smích. Radostný nebo škodolibý, to je jedno. Prostě jsme se smáli od plic.
Na dobré náladě nám asi nepřispívají titulky článků, které na nás hned po ránu všude vyskakují. Kde se přihodila přírodní katastrofa, kam zase spadla bomba, kdo koho týral, zabil, všelijaké konspirační historky a lidská neštěstí. Kdo by měl náladu se smát?
Já ale myslím, že tím to není. Smáli jsme se vždycky, za jakéhokoli režimu a nehledě na sociální, ekonomickou nebo politickou situaci. Takzvaně blbá nálada ve společnosti, ať už má jakýkoli podtext, není důvodem, proč se lidé v soukromí s přáteli nebo na pracovišti nesmějí jako dřív.
Třeba se pletu a je to jenom můj dojem nebo osobní vyznání, ale mám pocit, že jsme se smát jaksi zapomněli. Nebo já jsem na to zapomněla. A smích je přitom tolik osvobozující a ozdravný.
My Češi jsme národ se skvělým smyslem pro humor a je to jedna z našich národních vlastností, kterých si velmi cením. Často trošku na hraně, to je pravda, a jinde ve světě s ním můžeme lehce narazit. Nekorektní a vtipné poznámky nás rozesmějí a náš humor je tak trochu podobný tomu anglickému. Také díky němu jsem v Anglii rychle zapadla. Jejich humor je také břitký, velmi často nekorektní a trefný.
Když tak o tom přemýšlím, myslím, že hlavní důvody, proč už se tolik nesmějeme, jsou tři.
Za prvé se domnívám, že dobou to opravdu je. Naše životy ovládla korektnost. Jsme méně škodolibí, alespoň navenek, dáváme si dobrý pozor, abychom se někoho nedotkli, neurazili nebo nešlápli do zakázaného území. Abychom nebyli osočeni z toho či onoho. Zkrátka už si ze svého okolí neděláme takovou legraci jako dřív. Nekorektní humor a neškodné naschvály jsou totiž tím, co nás dokáže rozpumpovat. Teď jsme ale upjatější, než jsme bývali.
A tím druhým důvodem? Prostě a jednoduše stárneme a spontánnost nám už není tak blízká jako v mládí, kdy jsme ani pořádně nevěděli, čemu se smějeme. Jsme kritičtější, serióznější a ztrácíme hormony štěstí, které z mladých těl přetékají.
To ale neznamená, že když jsme starší, musíme brát sami sebe a svět kolem přespříliš vážně. Řeknu vám, kdo mě vážně baví a rozhodně nejsem sama. Karel Šíp a jeho Všechnopárty. Pan Šíp rozhodně nepatří mezi žádné mladíky, ale jeho humor, který je často na hraně, dokáže rozesmát tisíce lidí najednou. Za to mu patří dík a metál za zásluhy o blaho národa.
A ten třetí důvod, proč se nesmějeme jako dřív? Největší legrace je ve společnosti, o tom nemůže být pochyb. Smích je přece nakažlivý, že? Jenomže společnost už také nevyhledáváme jako kdysi. Žijeme víc izolovaně a mnoho lidí si dokonce libuje ve svém single životě stranou davu. Pracujeme z domova, už dávno nechodíme na diskotéky a nejspokojenější jsme ve svých „bublinách.“
Žádná kritika to není, jenom pouhé konstatování. Koneckonců ani já nejsem žádnou výjimkou. Můj nejlepší společník je pes, který mému humoru nerozumí. Kroutí nechápavě hlavou ze strany na stranu, když se směju nebo chechtám, třeba zrovna při sledování Všechnopárty, ale nepřidá se. Sdílený smích je přitom ten nejlepší ze všech.
Svěřím se vám, co mě včera opravdu od plic rozesmálo. Pochopitelně nic jiného, než trochu škodolibosti a roztomilé nevědomosti, jak jinak.
Psala jsem si s jedním španělským pánem. On se možná také na druhé straně pomyslného drátu chechtal nad mými lingvistickými obraty a nesprávně použitými slovy. Ale pak přišla pecka, která mě už asi bude provázet navždy.
Pán totiž zná Carlo Vivari! Že nevíte kdo nebo co to je? Možná nějaký italský režisér nebo město u Středozemního moře? Napovím vám. Pán totiž kromě Carlo Vivari zná i Prahu a Pilsen.
Zkusme se brát méně vážně a nestyďme se smát. Začít můžeme třeba tím, že si budeme dělat legraci sami ze sebe. Však on se někdo rád přidá. Život není jenom o starostech a blbé náladě a smích přece léčí.
A něco pro nás starší závěrem. Víte jak se to říká – trochu humoru do toho umírání.
Že se smějete často a rádi a tenhle článek se vás vůbec netýká? Pak je to celé jenom má osobní zpověď a já vám upřímně závidím.
