Článek
Jako většina z nás jsem měla dvě babičky. Jednu v jižních Čechách a druhou na východním Slovensku. Oba dědečkové zemřeli, když jsem byla ještě dítě, přesto si zejména toho českého pamatuji. Pořádně mi totiž zavařil.
Začnu tedy tím českým dědečkem. Byl to velmi vzdělaný a důstojný muž. Býval finančním ředitelem uranových dolů v Příbrami, už před válkou měl auto s řidičem, posluhovačku, kuchařku, zahradníka a dogu jménem Beethoven. To bylo ale ještě předtím, než ho komunisti z jeho vily vyhnali.
Říkám to jen pro pochopení dědečkova utrpení. V padesáti musel odejít do předčasného důchodu a skromného domku v jižních Čechách, zatímco babička se po dlouhých letech vrátila do práce a živila rodinu. Aby se nenudil, našel si vesnickou zábavu. Chodil do hospody hrát s místními štamgasty mariáš. Byl by si rád zahrál i šachy, ale k tomu neměl dostatečně dobré parťáky, tak aspoň ten mariáš.
Jenomže on mě v mých necelých pěti letech brával do hospody s sebou a přispíval tak k mé výchově. Nebudu vám nic nalhávat, můj dědeček byl velmi dobrým učitelem. Byl nadšený, když jsem už jako malá holčička dokázala obehrát staré protřelé karbaníky a vydělat si pár halířů na limonádu.
Bylo to naše tajemství, které jsem střežila jako oko v hlavě, protože mě ty naše tajné hospodské návštěvy moc bavily. Jenomže po dědečkově smrti všechno prasklo. Asi v deseti letech jsem svůj talent někde uplatnila a musela s barvou ven. Zděšený zbytek rodiny mi odebral přístup ke všemu, co by jen zdálky zavánělo hazardem. Škoda. Možná jsem dneska mohla obrážet světová kasina a být bohatá.
Babička dědečkovou smrtí také velmi trpěla. On totiž vždycky věděl, co dělat a jakou kartu vyložit na stůl a babička se celý život řídila jeho pokyny.
V něčem si ale rady věděla. Naučila mě, jak se bránit. Netuším, jestli její poučky vycházely z vlastní zkušenosti nebo jí je také někdo předal, každopádně to byly rady velmi praktické.
„Lupičům se nejlépe ubráníš zbraní“, říkávala. Proto měla vedle hlavních dveří připravené koště, kdyby náhodou nějaký ten lupič přišel. Babička byla ochotná bránit dům zuby nehty a koště byla v jejích rukou nebezpečná zbraň.
Babička byla expertem nejen na ochranu majetku, ale i na obranu osobní, proto jsem už jako malá holka věděla, že dotěrného mužského je nejlepší kopnout vší silou mezi nohy. Netušila jsem sice proč tomu tak je, ale babičku jsem brala vážně a dokonce s ní doma pilně nacvičovala. Babička si dala polštář mezi stehna a simulovala vlezlého chlapa. Já kopala do polštáře a babička přehnaně úpěla.
Tuto dovednost jsem v životě použít nemusela, ale člověk nikdy neví. Ovšem metodu koštěte, tu jsem dovedla k dokonalosti. Babička mi totiž spolu s poučkami předala strach, že se něco opravdu může stát a já trpěla pokaždé, když jsem musela být v noci sama doma.
Než jsem si pořídila psa, dávala jsem za dveře kýbl s vodou a mopem naaranžovaným tak, aby se kýbl převrhl, kdyby se někdo pokusil dveře otevřít zvenku. Tuto metodu podomácku vytvořeného alarmu jsem praktikovala ještě jako vdaná ženská, když manžel odjížděl na služební cesty. Jednou se vrátil dřív…. Kýbl zafungoval!
Aspoň jsem konečně dostala psa a pelíšek mu dala hned za vchodové dveře.
Slovenská babička byla z jiného těsta. Myslím, že ta se nebála ničeho, ale byla vážná a přísná a žádná velká legrace s ní nebyla. Díky ní jsem si ale vysloužila chvilku slávy v anglickém supermarketu při nákupu zeleniny a ovoce.
Babička totiž pěstovala na zahrádce melouny. Každé ráno popadla obrovský nůž a vyrazila pro snídani. Všechny vyhlédnuté kusy poklepala a soustředěně poslouchala zvuky, které z nich vycházely. Pak jedním neomylným pohybem meloun odšmikla a v kuchyni nakrájela na talíř. Nikdy se nespletla.
Dělám to doteď. Ucho mám ještě z dětství vycvičené a na každý meloun klepu a poslouchám, jestli správně duní. Dělávala jsem to i v anglických samoobsluhách. Obcházela jsem vyskládané melouny, klepala a poslouchala. Až se mě jedna paní, která mě celou dobu pozorovala, opatrně zeptala, proč to dělám. Možná si myslela, že nemám všech pět pohromadě.
Rodinné tajemství jsem jí vysvětlila. Paní ovšem připustila, že nemá hudební sluch, takže jí dovednost asi bude k ničemu. Obdiv jsem si ale vysloužila nejen od ní, ale i od ostatních zvědavců, kteří se kolem nás shromáždili. Byla jsem v Anglii za hvězdu a to jsem si myslela, že přece ví každý, že zralý meloun duní jinak než nedozrálý.
Ale co teď s tím? Mé vnučce je teprve pár měsíců, ale už teď přemýšlím o tom, co praktického ji naučím, aby se v životě neztratila. Koště za dveřmi vyšlo z módy, ale o tom kopnutí do rozkroku ještě popřemýšlím. Může se jí hodit stejně jako melouny.
A už se těším, jak s ní budu hrát všelijaké hry. I když karbaník už dávno žádný nejsem, třeba si na něco ještě vzpomenu.
Také vás prarodiče obohatili o nějaké praktické dovednosti? Víte jak to je.
Co se v mládí naučíš….
