Článek
Oblečení je formou sebevyjádření. Jejím prostřednictvím sdělujeme světu svoji osobnost, hodnoty a identitu. To, co a jak nosíme, vypovídá o našem kulturním pozadí, sociálním postavení a životních preferencích. Tím, jak sami sebe „uděláme,“ vysíláme okolí signál. Podle toho nás ostatní vnímají a komunikují s námi.
Když nás čeká nějaká událost, vždycky řešíme, co si vezmeme na sebe. Na pracovní pohovor, na rande, důležitou večeři, na party. Víme, že první dojem a koneckonců i to, jak vnímáme sami sebe a jak se cítíme, záleží na našem obalu.
I to, když se oblečeme takzvaně nevhodně situaci, o naší osobnosti vypoví hodně a mnohdy víc, než by se nám líbilo.
Soubor informací, které si na základě pohledu na člověka vygenerujeme, nám o něm v hlavě utvoří představu. Zařadíme si ho sociálně, zhodnotíme jeho mentální stav, finanční status, v neposlední řadě vkus.
Samozřejmě, že nám to, co si někdo vezme na sebe, neřekne vůbec nic o tom, jestli je ten či onen člověk hodný, zlý, podlý, uznalý nebo by se rozdal. Ale náhled do jeho osobnosti a mentálního rozpoložení je do jisté míry determinovaný tím, jak vypadá.
Například oblečení s výraznými barvami nebo vzory může světu sdělovat, že člověk je společenský a kreativní, zatímco nošení více tlumených barev naznačuje spíše introvertní nebo konzervativní osobnost.
Nejde jenom ale o okolí, ale i o vlastní pocity. Asi není překvapením, že když se podle sebe hezky ustrojíme, nejenže se cítíme dobře, ale také se prezentujeme sebevědoměji.
Celkově může mít oblečení významný dopad na chování jednotlivce, ovlivňovat vše od sebevnímání po sociální interakce a náladu. To, jestli se cítíme přirozeně a pohodlně, vhodně, slavnostně nebo sešněrovaně či nadřazeně, vesele nebo chmurně, si do značné míry ovlivňujeme sami tím, jak se ustrojíme.
Před několika lety proběhla na toto téma zajímavá studie.
Skupině lidí byly rozdány standardní laboratorní bílé pláště. Jedné skupině řekli, že jsou to doktorské pláště, druhou upozornili, že je to plášť malířský.
Všichni dostali úkoly na vypracování. Ti, kteří byli v takzvaných doktorských pláštích, vykazovali daleko víc pozornosti a přesnosti při jejich plnění než ti v pláštích malířských.
K tomuto tématu uvedu příklad ze života.
Měla jsem v práci jednu kolegyni, která byla velmi společenská, sebevědomá a rázná. Za každých okolností nosila boty na velmi vysokém podpatku. Na připomínku, že to nemůže být pohodlné, lakonicky odpověděla: „Na pohodlí kašlu. Hlavně, že to dobře vypadá.“
Měli jsme team building, jehož součástí byly i fyzické aktivity vyžadující sportovní obuv. Nebylo vyhnutí. Ona kolegyně si za tím účelem koupila nové značkové kecky. Všechny soutěže prohrála. Celý den byla nesvá, ztratila svůj obvyklý glanc, humor a sebevědomí.
Co by měly nosit ženy přes padesát. Přes šedesát. Jakým barvám se vyhnout. Ponožky v sandálech. Účesy. Postavy. Tím vším nás denně bombardují články ve společenských rubrikách a sociální sítě a ovlivňují naše vnímání toho, co je správné a co ne.
Jenomže tato takzvaná doporučení neberou na zřetel faktory osobnostní, sociální a kulturní a jsou snahou o unifikaci toho, co je všeobecně přijímané za správné a přijatelné.
Takzvaný společenský status je do jisté míry vyjadřován výší útraty za oblečení, značky a doplňky. Někteří lidé se snaží vyrovnat vlastní ztrátu a své postavení na společenském žebříčku dohnat pumpováním financí do nákupů drahých kousků.
A někteří jdou ještě dál a ukrutně drahé značky nosí viditelně a nepřehlédnutelně, čímž popřou to, o co se tak urputně snaží. Poukazují na nedostatky svého sebevědomí a touhy začlenit se do společnosti, kam přirozeně nepatří. Případně si okatě říkají o uznání. I to je nezpochybnitelným vyjádřením jejich osobnosti.
A ty proklaté ponožky v sandálech? Částí společnosti, možná většinou, považované za výraz buranství a ignorace, zbytku za praktické řešení. O ty ponožky a jejich použití ale vůbec nejde. Všichni někdy nosíme ponožky. Jde o to, co jejich použitím takový člověk o sobě sděluje světu.
Že zaspal dobu a velmi pravděpodobně je mu to jedno. Že vlastní pohodlí je mu přednější než většinový názor a dost možná je úzkoprsý. Člověk s ponožkami v sandálech zcela jistě nebude oblečen do trendy kousků a jeho účes a zbytek outfitu bude nevýrazný a bez důrazu na detail. Ať chceme či ne, uděláme si představu o jeho společenském a kulturním zařazení.
Na rozdíl od mé kolegyně by nám zřejmě na přímý dotaz takový člověk odpověděl: „Kašlu na to, jak to vypadá. Hlavně, že se cítím pohodlně.“
Říká se, že bychom neměli soudit knihu podle obalu. V případě jejích postav ale ne nadarmo platí opak. Protagonisté knih, filmových pláten a divadelních prken jsou definováni právě vnějšími znaky, jako je oblečení, účes, make-up apod. Divákovi totiž výrazně zjednoduší cestu k postavě. Stereotypy jsou nesmazatelné.
Mějme na paměti, že to, jak se oblékáme, je jednoduchý a zábavný způsob, jak si kreativně zvýšit sebevědomí a ukázat světu, kým jsme. Nedělejme si starosti s hledáním nejdražších bot nebo nejnovějších stylů. Když je nebudeme umět nosit a kombinovat, stejně budeme vypadat směšně.
Přesvědčovat někoho o tom, co se mu má nebo nemá líbit a jak se má cítit, je snaha marná a nevynutitelná. Proto jsou ona doporučení, co by lidé měli a neměli nosit, zbytečná a uniformita je kontraproduktivní.
Rozmanitost je žádoucí. Nechceme se přece připravit o potěšení „číst“ si v lidech na potkání.
Ale mějte na paměti, že vysíláte světu signál o tom, kdo jste. Šaty nedělají člověka, ale odhalují jeho osobnost.
