Článek
Přiznám se, že moje generace, jak se jí moderně říká generace X, měla přístup k životu mnohem relaxovanější, a taky proto to prý s planetou takhle dopadlo.
Já jsem tedy plasty nikdy ráda neměla, ne snad proto, že bych v mládí prošla nějakou ekologickou osvětou, ale prostě mi plastové věci vždycky vadily spíš esteticky. Přírodní materiály, dřevo, kámen a sklo u nás doma vždycky hrály prim.
Odpadky se za mého mládí cpaly všechny najednou do popelnice před domem, čím byla vyhnaná kuřata nás moc netrápilo a bio zeleninu jsme si pěstovali jenom na zahrádce. Ale většinou ani ne tak kvůli zdraví, ale protože to bylo levnější a dostupnější.
O ekologii jsme toho věděli málo a sofistikované informace k mání nebyly, to až naše děti nám otevřely oči. V mém případě je to syn, který mě v tomto směru poměrně šikovně vychovává, aniž by mi dával kázání.
Kromě ekologických prášků na praní, pro které si chodí s vlastní kartonovou krabicí na váhu, tablet do myček, které neničí planetu a skleněných lahviček pro budoucí miminko, si pořídil zahrádku, kde si pěstuje vlastní zeleninu a ten zbytek kupuje pouze v přísně vybraných prodejnách.
Maso přestal jíst už před nějakou dobou a stal se z něj pescaterián. Z ryb ovšem poměrně přísně vyloučil lososa po zhlédnutí jakéhosi dokumentu, už ani nevím proč. Zkrátka eko, bio a udržitelnost má ve svém životní programu jako mnoho příslušníků mileniálů a té následující generace Z.
Největším strašákem nejenom planety, ale i našeho zdraví, jsou prý plasty. To už asi víme všichni. Ovšem nová informace, která mi po našem posledním setkání nedá spát, jsou čajové pytlíky. Já jako milovník všech možných druhů bylinkových čajů, které pochopitelně kupuji balené v krabičkách, v nichž je úhledně vyskládaných přesně dvacet sáčků, jsem se vyděsila.
Věděli jste, že tyhle na pohled neškodné pytlíky, které jsem vždycky považovala za papírové a tudíž nezávadné, jsou semeništěm milionů a bilionů mikroplastů na milimetr čtvereční a část nám jich zůstává v těle? No fuj. Takže za úkol týdne jsem si dala koupit sypaný čaj a takové to nerezové udělátko na louhování, které používala moje maminka.
Za nás jsme sice na ekologii a bio stravu moc nedbali, to je pravda, ale zase jsme neničili planetu nákupem dvaceti džínů, padesáti triček a desatera nových kecek každých pár měsíců. Ne že bychom to asi nedělali, kdybychom mohli. To je potřeba si přiznat.
S generací Z přišla opravdová revoluce a chování spotřebitelů se začalo dramaticky měnit. Poctivě recyklují, výrobky už nenakupují podle značky výrobku, ale podle označení eco a bio na krabičce, radši sáhnou po kartonovém balení a nakupovat chodí s látkovými taškami. I ti, kteří by sami od sebe snad nebyli uvědomělí, jedou na vlně trendu, aby nestáli mimo a třeba v hanbě.
Staví se udržitelné domy, prodávají elektrická auta a speciální obchody s ekologickými výrobky rostou jako houby po dešti. Tradiční luxusní značky začínají strádat, zatímco startupy založené na eko a bio aktivitách mají podstatně snazší cestu k investicím.
Všemu rozumím a souhlasím. Osvětu mám z první ruky a se zaujatým výkladem toho svého mileniála, který jako budoucí otec bere osud naší planety skutečně vážně. Ani mě ale není lhostejný a svůj život žiji v rámci možností a zdravého selského rozumu uvědoměle.
Jenomže. Na každé vlně se sveze i ten, kdo potřebuje trochu bezpracně popojet. V tomto případě se takovým vykutáleným a nekalým praktikám říká „greenwashing“. Proč? Protože zelená je v kurzu a výrobci a jejich marketing moc dobře vědí, co táhne. Jsou si zcela vědomi faktu, že nějakou udržitelností dostanou kdekoho a ten si ještě rád připlatí. I ten, který to myslí opravdu dobře i ten, který chce jít prostě s dobou.
Ruku na srdce. Vy tušíte, co taková „udržitelnost“ v konkrétním případě znamená? Četli jste si před rozhodnutím, kterému výrobku dát přednost, jestli tomu levnějšímu obyčejnému nebo o něco dražšímu se stromečky na obalu a nápisem „natural“ nebo „eco-friendly“ firemní statistiky a obchodní aktivity a procesy výrobce? Papír a obal totiž snesou všechno a některá hesla sice dobře zní, ale jsou veskrze nicneříkající. Ale na druhou stranu proti ničemu. Přírodní, zelený a čistý jsou totiž obecná a nenapadnutelná slova.
Zkrátka je to jako se vším. Cesta za ušlechtilým cílem je na mnoha místech dlážděna nekalými praktikami, které nedělají nic jiného, než že hanebně útočí na peněženku dobromyslného zákazníka. Je jen na nás, jak se s tím popereme.
Jak z toho bludiště ven? Zdravým rozumem v hrsti. Poctivé firmy a výrobky existují. Stejně jako certifikované ekologické značky, kompostovatelné výrobky, a to, že produkt není v plastovém obalu, je vám jasné na pohled. Bio ředkvičky se vám scvrknou už za dva dny místo těch ze supermarketu, které máte v ledničce týden v prakticky nezměněném stavu.
Ale to vůbec nejlepší, co můžeme udělat, je být skromnější. Co nás a planetu opravdu zabíjí, je naše, odpusťte mi to slovo, rozežranost. Na jednu stranu chceme být k životnímu prostředí šetrní, na druhou stranu nemáme ničeho dost.
Ta stejná generace, která bubnuje na poplach, se utápí v konzumu, možná aniž by si to přiznávala. Matematika je ale jasná. Ze spotřebního se stává rychloobrátkové zboží a dvacet levných kabelek nahradilo jednu kvalitní. V tom spočívá snad nevědomé pokrytectví a je potřeba se chytit za nos.
Proč si nedopřát kvantitu a neobměňovat, když je to tak levné? Až se okouká nebo ošuntí, prostě to vyhodím a koupím si něco nového. Logiku spotřebitele to sice má, ale důsledky hromadění jsou nedozírné.
S něčím se vám svěřím. Mám ve skříni taky dost kabelek, které jsem za život nastřádala. Žádná z nich nebyla levná a upřímně řečeno pochybuji, že by kterákoli z nich spadla do kategorie „vstřícná k životnímu prostředí.“ Ale používám je několik desetiletí. Pořád jsou kvalitní, krásné a takzvaně in.
Nepotřebuji si kupovat další hromady kabelek, džínů nebo kecek jenom proto, že jsou levné. A desatery džíny, i kdyby byly ušité třeba z ekologické bavlny, jsou mi prostě k ničemu. I v konzumu by měla kvalita vyhrávat nad kvantitou. Ve výsledku to vyjde na stejno, nikoli ovšem pro planetu.
Já vím, možná si řeknete, že bába už prostě nic nepotřebuje. A možná máte pravdu. Ale ta bába s kabelkou od Diora se chová ekologičtěji než dívka s přecpanou skříní levné módy a dalšími balíčky za pár stovek na cestě z Číny.
Nemůžeme kázat vodu a pít víno. Tedy to zrovna ano. A když se řekne A, musí se slovo doříct, jinak postrádá smysl.
Teprve až se naučíme nakupovat s rozvahou a nikoli z kratochvíle a zmlsanosti, dokážeme pro planetu něco udělat. Být ekologický a trendy totiž vážně znamená mít hlavně rozum v hrsti.
