Článek
Sarkasmus, ironie a satira není preferovaný způsob mého vyjadřování, ale občas si s ním vypomáhám. Zejména tam, kde se zdráhám říct své myšlenky naplno nebo mi to prostě ujede.
Jednou se mi to ale neočekávaně vyplatilo a řekněme, že mé poněkud nekorektní způsoby dosáhly úspěchu a změnily pravidla hry. Dokonce jsem se, sice jenom dočasně a velmi lokálně, stala tak trochu slavnou.
Způsob života jiných lidí není moje věc a stejnou zásadu uplatňuji u těch, kteří by mi snad chtěli radit, jak mám žít. V tomto případě, který byl hromadným nešvarem ve firmě, kde pracuji, jsem si ale nemohla pomoct. Ani za cenu, že jsem sama sebe postavila do role staré a nerudné ženské. Což pochopitelně ve vlastních očích nejsem.
Pravděpodobně neexistuje rozmanitější prostředí než firma, ve které pracuji. Po chodbách a v kancelářích se pohybují lidé ze všech koutů světa, převážně mladí mezi dvaceti a třiceti lety. A také pár jedinců o generaci starších. Jako třeba já.
Diverzita se „mé“ firmě nedá upřít. Mezi námi je i pár postižených včetně chlapce s Downovým syndromem. Těch je ale v poměru k množství zaměstnanců pouze několik a má střelba do terče se jich netýká.
Rozmanitost prostředí spočívá v životním stylu a sebeprezentace. Zřejmě nemusím popisovat děvčata typu „dlouhonohá modelka“ ani mladé ženy, které musí dveřmi projít trochu bokem, aby se do nich vešly bez ztráty kytičky, vlasy v elegantní a různobarevné úpravě či „jak vstala, tak šla.“ Muže pokryté tetováním tak, že barva původní kůže je sotva zřetelná, jiní ve stylu hippie, hipsters nebo obyčejní kluci s baťůžky na zádech. Je to svět vskutku pestrobarevný.
Cokoli si představíte, je v našich kancelářích k vidění a je to zábavné. Všichni ti lidičky jsou totiž moc milí. Alespoň se tak domnívám, protože ne vždy jim rozumím. Mluví se tu všemi možnými řečmi, ale angličtina a španělština jsou všeobecnými komunikačními jazyky, kterým rozumí všichni. Ironii a sarkasmu ale asi ne. Ty jsou ve větším rozsahu vyhrazeny pouze některým národům, mezi kterými my Češi obsazujeme přední příčky.
Mým předmětem trápení se staly výtahy. 8 pater otevřených kanceláří, v každém do stovky lidí, protože ne všichni chodí každý den. I tak je to v 18.00, když padla, na 6 výtahů pořádný nápor.
První zaměstnanci nastupují v 8.patře a v každém nižším přistupují další. Je jasné, že s klesajícími patry už ve výtahu není víc místa, ale on stejně zastavuje všude tam, kde je zmáčknuté tlačítko.
Uvnitř namačkaní pracovníci se zbytky humoru po prosezeném dni více či méně trpělivě vyčkávají, až se dveře zase zavřou. Při chvilce pravdy si vyměňují utrápené pohledy s čekajícími v tom kterém nižším patře. Ti uvnitř otrávení, že výtah zase zastavil, ti venku zoufalí, že je další výtah plný a oni musí dál čekat.
Naposledy výtah zastavuje v prvním patře. A věřte, nevěřte, i tady trpělivě čeká skupinka mladých lidí. Mezi nimi i ti, kteří se nemůžou dočkat, až si dole v recepci vyzvednou pálky a po práci si na prostranství mezi budovami zahrají stolní tenis. K recepci ale kromě pár schodů jezdí i výtah a stojí za to si na něj počkat.
Také cítíte můj ukrutný zmar cestujícího z vyšších pater, když výtah v prvním patře zase znovu zastaví? Až to ve mně jednou tiše bouchlo. Odvetu jsem neplánovala, ale snad vztek a trochu škodolibosti mi jinak nedalo.
Dveře se opět marně otevřely a já pohlédla do očí chlapci, kterému nemohlo být víc než pětadvacet. Trochu se ušklíbl, když uviděl další plnou kabinku, do které neměl šanci se vmáčknout, a bezmocně rozhodil potetovanýma rukama. Neřekla jsem nic peprného, ale soustrastně jsem se na něj usmála. Jako na někoho, kdo je zoufalý a potřebuje pomoct.
Z kabinky jsem vystoupila, galantně mu přidržela dveře a pobídla ho směrem dovnitř. Nechápavě se na mě podíval a pak asi vyhodnotil, že jsem stejně chtěla vystoupit. Takové vysvětlení by ale nemělo žádný výchovný účinek.
Nahlas, tak aby to slyšeli všichni ve výtahu i na chodbě, jsem prohodila: „Sejdu to po schodech. Tak stará a nemohoucí ještě nejsem.“ Chlapci zřejmě můj sarkasmus nedošel, protože vstoupil do výtahu, dveře se za ním zavřely, a odjel.
Moje osobní revolta byla naplněna a já odcházela z práce spokojená, jak jsem to těm mladým nandala. Přestože mé gesto zůstalo nedoceněno.
Ve škodolibosti se mi ale zalíbilo a začala jsem svoji novou taktiku praktikovat pravidelně. Pokaždé, když plný výtah zastavil v prvním poschodí, někomu potřebnému jsem nabídla svoji pozici vydobytou už v šestém patře. Dokonce jsem přemýšlela, že ji o stupeň povýším a začnu vystupovat už v patře druhém, ale k tomu jsem se nedostala.
Moje rebelie se musela po budově rozkřiknout, protože když ve čtvrtém patře přistoupila skupinka dvou děvčat a chlapce, radostně se na mě usmáli. Ne ze slušnosti, ale byla v tom jistá poťouchlost, kterou jsem nechápala. Došlo mi to ve chvíli, kdy výtah zastavil v prvním patře.
Ti tři se na mě otočili, vystoupili z výtahu a počkali, až se k nim připojím. Počty nevycházely, protože na svůj spoj tam čekali pouze dva zaměstnanci. Slečna s růžovými vlasy pěkně nahlas pronesla: „V rámci solidarity vám poskytujeme svá místa a jdeme po schodech.“ A nastrkala ty dva čekající dovnitř. Pak se skupinka se mnou v čele vydala ke schodům.
Po cestě dolů už výtah v prvním patře nestaví. Dost často ani v druhém. Po budově se totiž ujala iniciativa „Chodíme po schodech.“ Nějaký vtipálek, zřejmě z oddělení interní komunikace, umístil na vnitřní obrazovky výtahů mezi různé firemní slogany, aktivity a zprávy i následující výzvu: „Frajeři chodí po schodech“.
Na schodišti je teď po šesté odpolední trochu nával a já si jezdím pohodlně až do přízemí výtahem. Dlouho mi to asi vzhledem k zaměstnanecké fluktuaci nevydrží, ale třeba zase nějaký husarský kousek vymyslím. Zdraví lidé totiž z prvního patra výtahem nejezdí.
