Článek
Myšlenky na stáří mě přepadají jenom občas a spíš jen tak teoreticky. Životních plánů mám na další tři životy, vztah k pokroku lidstva jsem rozhodně neztratila a stereotypy se nenechám ovládat. Tedy tak jsem si až do letošních Vánoc myslela.
S moderními technologiemi si tykám jako každý průměrný člověk, aplikace všelijakého druhu mám v malíku, jenom sociální sítě mě moc nebaví, ale to nemá v mém případě s věkem nic společného. Zkrátka jdu s dobou a žiju si svůj život jednadvacátého století. Tolik jenom na vysvětlenou, abyste si nemysleli, že jsem nějaká stará bába.
O letošních Vánocích jsem se ale vyděsila. Uvědomila jsem si, že už možná vážně ztrácím švih a některým úplně obyčejným a praktickým věcem přestávám rozumět. Zpanikařila jsem, že se svět začíná točit beze mě a já budu muset hodně přidat, abych mu stačila. Vždycky jsem totiž byla přesvědčená, že do seniorského věku se přehoupnu až v momentě, kdy mi začne ujíždět vlak pokroku a já přestanu novou dobu chápat.
Letos poprvé jsem byla o Vánocích u syna. Jsme tak trochu mezinárodní rodina a syn je už pár let ženatý, ale Štědrý večer jsme vždycky trávili spolu, ať už to bylo kdekoli. Já vždycky den předem připravila bramborový salát, na Štědrý den odpoledne jsme vyrazili na procházku, dali si někde vánoční skleničku vína a večer si většinou sami dva udělali naše české Vánoce s dárky pod stromečkem. Kapra jsme nikdy rádi neměli, takže jsme ho většinou nahradili klasickým řízkem.
Jeho nová rodina to má trošku jinak. Pro ně pravé Vánoce začínají až pětadvacátého a dárky se rozdávají na Tři Krále. Proto si děláme svůj Štědrý večer po našem a pak se k nim přidáme. Tolik jenom na vysvětlenou, proč trháme rodinnou partu.
Do loňských Vánoc jsme náš komorní Štědrý večer slavili u mě, to až letos se všechno v mém životě změnilo a já jsem poprvé ztratila kontrolu.
Začalo to tím, že ze syna se stal pescaterián, což znamená, že jí všechno kromě masa. To by zas tak velký problém u štědrovečerního stolu nebyl, kdybych nebyla zvyklá do salátu dávat šunčičku. Zaimprovizovala jsem, protože taková malichernost mě neporazí. Do salátu jsem prostě dala víc zeleniny a byl dobrý i tak. Nad kaprem jsme se ale neslitovali a k vegetariánskému salátu si udělali mořskou štiku. Protože mám flexibilní náturu, s přivřeným okem jsem tak trochu jiný talíř považovala za tradiční českou vánoční večeři.
Už když jsme přišli do bytu, který si syn před rokem s manželkou pořídil, a který je mi velmi příjemný, začal se můj život lehce bortit. To když si syn v kuchyni něco španělsky zabrumlal pod fousy a z reproduktoru v obýváku začaly hrát koledy.
Jé, můžu to taky zkusit? Ukázalo se, že reproduktor je bilingvní, což znamená, že česky sice nerozumí, ale mým anglickým pokynům se lehce podřídil. Byla jsem jak malé dítě a další půlhodinu vydávala příkazy neviditelnému sluhovi.
Nemyslete si, že jsem se jenom holedbala, jak jsem pokroková. To já samozřejmě vím, že s různými technologiemi si můžete povídat a dávat jim hlasové příkazy, měla jsem jeden takový v autě. Ale doma to zkrátka nemám a muziku do reproduktoru konzervativně pouštím z mobilu.
Opravdový šok ale přišel až před spaním. Nic podstatného jsem si zabalit nezapomněla, ale zubní pastu jsem s sebou netahala. Tu má přece každý doma. S kartáčkem na zuby jsem vylezla z koupelny pro hosty a požádala syna, aby mi na něj kousek pasty vytlačil. Zdálo se mi, že se trošku ušklíbl, ale to on už tak občas dělá.
Vrátil se zpátky s kelímkem plným jakýchsi kuliček a nabídl mi, abych si posloužila. Myslela jsem, že už snad zapomněl česky, tak jsem ho ironicky požádala anglicky o „toothpaste.“ Nepotřebuju prášek na spaní, ale obyčejnou zubní pastu! Tu ale u nich doma nemají, místo toho žvýkají nějaké kapsle, představte si to. Tak jsem si taky před spaním požvýkala a vyčistila si zuby moderně.
Tím ale útrapy mého poničeného ega neskončily. Protože je syn moderní muž, vzpomněl si, že by ještě před spaním mohl zapnout pračku. Ze skříňky vytáhl navlhčený ubrousek a hodil ho do bubnu. Napadlo mě, že to dobré španělské víno u večeře asi mělo nějaké halucinogenní účinky a zařvala jsem, že se spletl.
Nespletl. Ten navlhčený ubrousek, kterým já bych si utřela ruce, je totiž prášek na praní. Zvědavě jsem se podívala do skříňky, kde skladují čistící prostředky a málem to se mnou švihlo. Úsporně seskládané kapsle a prakticky žádné plastové láhve, které mi doma zabírají celou polici. Oni prostě hodí nějakou kapsli do láhve, podle toho, co zrovna chtějí uklízet, zalijí ji vodou a je to. Úsporné, ekologické a praktické.
Teprve pak mi došlo, proč jsem měla k Vánocům shánět parfém v krabičce. Příště se radši nebudu ptát na tipy a rovnou dárky koupím podle vlastního přesvědčení, i když budu za starou konzervativní bábu. Na tuhý parfém, který mi připomínal krém na boty, jsem se vykašlala. Měla jsem z toho totiž stres.
Náladu mi zvedla druhý den synova tchyně, kam jsme vyrazili na každoroční rodinný oběd. Šarmantní ženská, která na ty jejich praktiky kašle a vytrhla mě z podivného futuristicko-ekologického světa. V koupelně měla zubní pastu, na poličce lahvičky s různými parfémy a vedle pračky krabici s práškem. Takže buď jsem úplně normální nebo patříme do starého železa obě.
Ale nebudu se vzdávat a příští rok mladým vyrazím dech něčím super trendy. Jenom s těmi vůněmi zůstanu konzervativní. Parfém pro mě až do smrti bude znamenat krásný flakónek s rozprašovačem a libou vůní. Natírat se zkrátka odmítám.
