Článek
Za všechno může můj pes a taky moje vrozená korektnost. Tentokrát ale obojí pomohlo zachránit jednu motorku a já i pes jsme ve čtvrti za hrdiny. I když tak trochu kontroverzní.
Bylo to brzké prosincové ráno jako každé jiné. Moje čtvrť je rezidenční a velmi klidná, večer občas ulicí projede auto nebo zaparkuje, někdo vyjde z domu, vrací se z metra či vyběhne s odpadky. V pět ráno ale zcela jistě nepotkáte vůbec nikoho.
Barcelonu si mnozí představují jako město nočního života, plného turistů a nikdy nekončícího shonu a ruchu. Jenomže i tady jsou klidné městské čtvrti, kam jen tak někdo cizí nezabloudí. Není totiž proč. Nemáme tu žádné bary, restaurace, a dokonce ani obchody. Moje čtvrť je taková vesnice ve městě. Leží na samém horním konci Barcelony a dál už jsou jenom kopce. Kdo by se sem jen tak pro nic za nic plahočil? Snad i proto je tu takový klid.
Zejména ve večerních, nočních a časných hodinách, natož ve slepé postranní uličce, kde se příhoda odehrála, bývá naprosté ticho a často tu nepotkáte nohu ani přes den. Je tu také velmi bezpečno, i když sem tam se i tady nemilé příhody stávají. Dozví se pak o nich téměř všichni, protože většina místních rodin je součástí sousedecké skupiny na WhatsApp a všechny podezřelé či reálné události si navzájem sdělují.
Musím se přiznat, že opuštěnosti místa takhle brzy ráno využívám k poněkud nestandardní aktivitě. Vstávám totiž velmi brzy ráno. Užívám si klidu a využívám čerstvé mysli k psaní předtím, než začne denní shon. Je to takový můj ranní rituál.
Jakmile vyskočím z postele, rovnou vyběhnu s Belindou, to je můj pes, aby si ulevila a já pak nebyla rozptylována myšlenkami na její močový měchýř. Pak si uvařím kafe, pustím do reproduktoru klidný jazz a začnu psát. Na opravdovou procházku vyrážíme až mezi osmou a devátou.
Moji nepřipravenost na setkání s kýmkoli si asi umíte představit. Podle ročního období na sebe hodím župan, ale v létě klidně vyběhnu jen tak v noční košili a papučích. Teď v prosinci jsem na sobě měla starý, dalo by se říct dokonce ostudný župan, a můj vzhled byl spíš bezdomovecký než šik. Šance, že v pět ráno na ulici někoho potkám, je ale úplně mizivá.
Ke kompletní představě mého nespolečenského vzezření ještě musím doplnit, že ani Belinda není úplně standardní pes. Váží téměř třicet kolo a je velmi atletická s výrazně teritoriálním chováním. Nikde jinde to nedělá, ale v okolí domu a přilehlých ulicích je navýsost ostražitá.
A teď co se tedy před pár dny přihodilo, když už jsem objasnila všechny důležité okolnosti? Belinda obvykle zasedne na travičku u prvního stromečku, které lemují naši ulici, a za dvě minuty jsme zpátky doma. Tentokrát si ale potřebovala ulevit o něco víc, takže mě takhle v tom županu, s rozcuchanými vlasy a pantoflích odtáhla ještě za roh do boční ulice. Jenomže tam proti všem ranním pravidlům seděl pán na motorce a snažil se stroj nastartovat. Moc se mu to ale nedařilo.
Trochu jsem se lekla. Ne jeho, ale sama sebe. Takhle mě nikdo vidět neměl, ani cizí chlap, který měl víc starostí s motorkou než s nějakou bláznivou ženskou a jejím psem. Jenomže Belinda se ho lekla taky. Nebo se jí onen muž nějak nezdál, protože to co spustila, to nebylo obyčejné štěkání, ale nefalšovaná hysterie.
Napnula se na vodítku, naježila chlupy a na toho nebožáka začala zblízka zuřivě štěkat. Myslím, že u toho cenila i zuby a jen tak tak se mi nevytrhla.
Pán se polekal tak, že z motorky málem spadl. Stejně jako my jeho, i on si nás všiml až na poslední chvíli. I v přítmí lampy bylo vidět, jak je vyděšený. Kdo by taky nebyl, Belinda dokáže pořádně vyděsit.
Běželo mi hlavou úplně všechno. Že pes vzbudí všechny sousedy v ulici, že vypadám jako …., no vždyť víte…, a že chudák pán málem dostal infarkt. Chvilku to dokonce vypadalo, že snad radši uteče, ale to by musel proběhnout kolem Belindy, kterou jsem ani za nic nemohla zklidnit.
Zmateně jsem se za ni omlouvala a pořád dokola se pána ptala, jestli je v pořádku, protože se choval nějak divně. Něco mumlal a já nevěděla, jestli mi nadává nebo mě i se psem posílá pryč. Jenomže ve chvíli, kdy jsem se snažila stále vrčící Belindu odtáhnout, stala se další podivnost.
Na rohu se objevili tři výrostci v černých mikinách s kapucemi přes hlavu. Takoví ti podezřelí týpci, před kterými se normálně máte na pozoru, protože už zdálky vypadají nebezpečně. A co teprve v pět ráno ve spící čtvrti! Jenomže já ty kluky znám. Jeden z nich totiž venčí Belindu, když musím do kanceláře.
Jsou to úplně normální mladí hoši, kteří se v sobotu po ránu vraceli z nočních toulek Barcelonou. Jak já se styděla! Nejenom že Belinda k smrti vyděsila motorkáře, teď jsem se ještě v plné ranní nádheře ukázala mladým chlapcům, z nichž jednoho pravidelně platím.
Jeden z těch kluků ale najednou zcela nelogicky vyrazil s hlasitým pokřikem směrem k motorkáři a druhý ho následoval, zatímco Nicolas mi pomáhal uklidňovat Belindu, která se rozštěkala ještě víc. Málem jsem se hanbou a hrůzou propadla! Hlavou mi běželo úplně všechno. Nemyslí si snad ti kluci, že mě ten chlapík nějak obtěžoval a třeba chtějí bránit moji čest?
Dostala jsem strach. Ti dva, ke kterým se přidal i Nicolas, se totiž s tím chlapíkem na motorce začali dohadovat, přetahovat se s ním, a nakonec ho z té motorky stáhli. Belinda už byla úplně hysterická, stejně jako já. Netušila jsem, co se děje, ale bylo jasné, že z toho bude pořádný malér. A já jeho svědek a účastník v nevábném županu.
V nejbližším domě se rozsvítilo světlo. A je to tady, pomyslela jsem si. Odteď se na mě budou všichni sousedé dívat skrz prsty. Belinda vyděsila nějakého chudáka, kluci špatně vyhodnotili situaci a teď toho chlapa možná dodělají. A já, která za všechno můžu, budu předvedena na policejní stanici s nevyčištěnými zuby, v pantoflích a starém županu. Belindu mi možná odeberou jako nebezpečného psa a já se z hanby budu muset odstěhovat.
Jenomže to nakonec dopadlo celé úplně jinak. Ta motorka totiž patřila otci jednoho z těch kluků a chlapík, kterého Belinda tolik vyděsila, byl zloděj.
Z domu vyběhl postarší pán v trenýrkách, takže jsem aspoň na chvíli měla sobě rovného. Byl to otec kluka s kapucí a majitel oné motorky. Mezitím se začala rozsvěcet i další okna a já se i s Belindou pomalu vytratila.
Zbytek už vím jenom z vyprávění Nicolase a ze skupinového WhatsAppu. Chlapi zloděje drželi, dokud nepřijelo policejní auto. Ukázalo se, že byl členem jakéhosi gangu motorkových zlodějů a já s Belindou jsme mu poslední akci tak trochu překazily.
Pán v trenýrkách, teď už slušně oblečený, mi přinesl láhev vína a Belindě nějaké pamlsky. A víte, že je to docela sympaťák? Našemu trenýrkovo-županovému seznámení jsme se od srdce zasmáli a teď mám ve čtvrti o pár přátel víc.
Nemyslete si ale, že tenhle příběh skončí romanticky. V žádném případě. Ten chlapec v černé mikině a s kapucí na hlavě, což je zřejmě jeho ikonický oděv, má kromě pána v trenýrkách totiž doma i maminku.
Belinda je teď hrdinkou čtvrti a na mě se sousedi už zdálky usmívají. Však to taky na skupinovém chatu pěkně probrali. O mém županu ale zaplaťpánbůh nepadlo ani slovo.
Takže dál pokračuji v ranních vycházkách před barák, jak jsem zvyklá. V pyžamu, papučích a se čtyřnohým bodyguardem na vodítku. Už se ani nestydím, protože vím, že konám dobro. Jsem takovým samozvaným strážcem čtvrti.
